Už dlouho mám rozepsaný příspěvek o počasí ve Victorii. Pořád se nemůžu dostat k tomu, abych ho dokončil a publikoval. Než jsem dopsal první verzi, což bylo někdy na začátku října, tak počasí se totálně změnilo (začalo pršet) a popis už neodpovídal mým tehdejším pocitům “jaké je ve Victorii vlastně počasí”. Tak jsem to celé přepsal.
Monthly Archives: December 2013
Káva, káva, káva… v Kanadě
Kdybyste se náhodného mimozemského pozorovatele Kanady zeptali na jeho dojmy, dost možná by zmínil, že místní musí být nesmírně žízniví, protože za každého počasí nosí hrnky a neustále z nich něco usrkávají…
Konkrétněji, usrkávají kafe. Usrkávají kafe v takové míře, že to lze považovat za obsesi. Na kavárny tu narazíte na každém rohu. Tedy, kavárny… nečekejte pravou italskou kavárnu, ale různé variace na Starbucks a jiné coffee fast foody. Nicméně káva z nich není špatná. Ne že bych to dokázal posoudit, jen reprodukuju názor větších odborníků.
Moje kafé fajnšmekrovství skončilo u řetězce, který se zove Tim Hortons a místní ho považují za nižší střední třídu. No, dost možná jen za nižší, bez toho “střední”. Nicméně tam mají střední French Vanilla za 2 dolary, což je na místní poměry hodně dobrá cena (stejně velká káva ve Starbucks stojí cca 4-5 CAD). Voní to po vanilce, chutná to po vanilce, je to hodně sladké a je v tom mlíko. Jinými slovy – s kávou to moc společného nemá, ale jednou nebo dvakrát do měsíce je to fajn záležitost. Obzvlášť když venku mrzne, což se při naší smůle děje docela často (tahle zima je pekelná, dokonce tu sněží :-/).
Jak jsem už psal – kavárny jsou tu všude. Třeba v Chapters, což je třípatrové knihkupectví v centru Victorie. Strašně příjemná záležitost – vezmete si z regálu knížku a jdete s ní do kavárny (in-house Starbucks) a strávíte nad ní třeba hodinu. Když se vám líbí, tak si ji koupíte. Moc sympatické, zvlášť teď, když k tomu pěkně vyhrávají koledy 🙂 Podobné je to v supermarketu – mají tam koutek kam si sednete a vychutnáte kelímek Starbucks kafe v pauze mezi výběrem zeleniny a přesunem k sekci s koblihama.
Nebo u Marty v hotelu – součástí zaměstnaneckého zázemí je opět Starbucks koutek. V supermarketu máte na výběr z dvacítky kafé-bobulí, které si sami namelete. Stejně tak tamní nabídka instantních kapslí do domácích kafomatů zabírá polovinu jedné ulice s regály. V obchodech narazíte na desítky hrnko-termosek, ze kterých po ránu ucucává na zastávce každý druhý správný kanaďanec. V outdoor storu pak zase prodávají hromadu gadgetů pro kvalitní přípravu kávy a její řádné vychutnání při pobytu venku v přírodě mezi medvědy.
The Breakwater II – update (fotky)
S Martou jsme si chtěli udělat společnou procházku na The Breakwater, ale jak jsme vystoupili z busu, tak jsme zjistili, že na pobřeží šíleně fouká. Ve městě ani vánek, tady skoro orkán. Byla z toho tedy jen krátká procházka po pobřeží a pak zase rychle zpátky do tepla.
Při procházení při pobřeží jsme našli náš dream house – není to klasická kanadská chalupa, vypadá docela pěkně. Problémem je zatím cena – nevím, zda na té ceduli bude k přečtení 1,29 mil. CAD :-D. Zajímavé je, že oblast James Bay kde se baráček nachází, není nijak exkluzivní. Je to sice na pobřeží, což zvyšuje atraktivitu (a cenu), ale tamní baráčky vypadají v porovnání se zástavbou v jiných čtvrtích spíš chuději. Tenhle je výjimka.
Kromě domků je v téhle čtvrti na pobřeží i pár hnusných paneláků. Při bližším pohledu vypadaly některé byty docela vybydleně.
Prožili jsme Štědrý den v Kanadě. Jak to probíhalo? Byl kapr? Byl salát?
Štědrý den tu nemá takovou sílu jako u nás. Zde se to zove Christmas Eve a pro většinu rodin to znamená setkat se u večeře, pokecat a… detaily nevím, neb pozvání na Christmas Eve Dinner od kolegy Dave jsem s díky odmítl neb Marta pracuje a samotný jsem se necítil dostatečně silný v kramflecích na společenskou konverzaci v rámci jeho dvacetihlavé rodiny.
Hlavní dějství se pak odehrává pětadvacátého kdy se od rána chlastá Baileys, rozbalujou dárky a užívá se další nášup svátečního jídla. Vzhledem k časovému posunu jsme tak čtyřiadvacátého vstávali ve chvíli, kdy ti méně trpěliví v Čechách už měli slupnutého kapra a hromadu salátu v sobě. Proběhly sváteční Skype hovory do Čech, Marta odskotačila do práce a já jel nakupovat na náš zítřejší poštědrovečerní oběd, který dáme ve vydatném složení tří lidí – já, Marta a naše česká kámoška Mirka.
Jakmile jsem přijel z nákupu, následoval přesun do centra do banky, kde jsem žádal o vydání kreditní karty. Ne že bych na tom tady byl tak špatně, že bych potřeboval místní banky žádat o kredit, ale standardně vydávaná karta je nějaká lokální záležitost se kterou se nedá platit na internetu, v zahraničí a tak podobně. Tudíž je potřeba standardní Visa nebo Mastercard, což jsou právě kreditní karty, debetní se tu prakticky nevedou.
Přivítala mě bankéřka v zářivě červeném svetru se sobama. Tady tu vánoční atmosféru fakt vymazlujou. V autobuse jsem pro změnu seděl za ženou, která měla čapku v podobě santaklausovsky červené čepice s rolničkou ovšem s obšívkou ve stylu leopardí kůže. Krása… Hmm.
O kartu jsem zažádal, všechny doklady předložil, dokonce byl pochválen za moji pečlivost, tak uvidíme jestli to nějaká chytrá hlava nezhatí. Stavil jsem se za Martou, předal sdílené dokumenty potřebné na žádost o kreditní kartu neb Marta šla žádat hned v zápětí a uklidil se do Chapters na kafe. Jakmile Marta vyřídila banku, následovala cesta do vyhlídnuté restaurace na štědrovečerní oběd. Náš restaurační TODO list je sice pěkně plný, ale s ohledem na finanční náročnost návštěv zdejších restaurací z něj ukrajujem pomalu. Dnes, i s ohledem na to, že mnohé restaurace na předních pozicích našeho listu byly zavřeny, došla řada na regulérní kanadský burger house – The Pink Bicycle Gourmet Burger Joint.
Jak můžete vidět na přiložené ukázkové fotce, ke štědrovečernímu kapru se salátem to nemohlo mít dál. No co už, dali jsme fazolovou polívku, dva burgery a ještě společně lokální specialitu poutine, kterou jsme vyzkoušeli vůbec poprvé – hranolky zalité hnědou omáčkou a lá UHO, s rozteklým sýrem, osmaženou cibulí a čerstvou jarní cilbulkou navrh. Záhy nám došlo, že jsme to s objednávkou trochu přehnali a máme toho na stole tolik, že by se nejspíš ošíval i středně velký slon. No nic, natlačili jsme do sebe co se dalo a zbytek si nechali zabalit domů.
U autobusu jsme se rozloučili, pac a pusu, Marta mazala zpátky do práce, já domů. Po Martině návratu z práce jsme si předali dárky a v rytmu vánočních koled pouštěných z YouTube začali připravovat deset kilo bramborovýho salátu na poštědrovečerní oběd pětadvacátého. Takhle zvláštní Štědrý den jsem ještě nezažil a doufám že se to nebude opakovat moc často. Jak jsem zjistil, tak asi nejsem úplným vyznavačem absence tradičních vánočních prvků :-/.
Tolik zápis v deníkovém stylu z 24. prosince 2013 prožitého v Kanadě.
The Breakwater (fotky) a pár dalších postřehů
Pár fotek z rychlého večerního výletu k The Breakwater – vlnolamu, který vybíhá do moře z jihozápadního cípu Victorie směrem ke Spojeným státům (ty vysoké kopce v dáli na fotkách jsou už v USA). Bylo parádně jasno, obloha bez mráčku, jen škoda že jsem nestihnul dorazit o chvíli dřív, mohlo toho být více.
Text pokračuje i pod fotkama.
K počasí – aby taky nebylo jasno, když tu už asi třetí den panují mrazy okolo mínus pěti, což při zdejší vlhkosti znamená tak mínus deset reálné zimy. Všechny mraky jsou už dávno odfoukaný a vycucaný někam pryč z atmosféry a my tak máme možnost užívat si parádní třeskutou zimu. No, užívat si… s Martou se ji spíš snažíme přežít. Každopádně, mohlo by být hůř – aktuální teplota v Edmontonu je -32 až -45 stupňů.
Neobvyklou tuhost letošní zimy mi potvrdil i jeden totálně extrovertní bezzubý bezdomovec, se kterým jsem měl tu čest se dnes bavit. No, bavit… já s mojí introvertní povahou se moc bavit nechtěl, ale on byl docela neodbytný. Nejdřív jsme spolu strávili asi 20 minut čekáním na zastávce na autobus. Tam si mě nevšímal, měl jiný publikum, jen občas hodil očko.
Když jsme nastoupili do autobusu, tak si sedl poblíž, ale pořád mezi náma někdo seděl. Dobrý. Na jedné zastávce ale lidská bariéra vystoupila a během pár vteřin už proud jeho názorů a otázek směřoval přímo na mně. Nebylo úniku. Snažil jsem se tvářit mile, jak to jen my introverti dokážeme (tj. snažit se, aby úsměv nevypadal moc křečovitě) a všechno mu odkyvoval. Kolega bezdomáč nebyl ale asi moc spokojený s touhle úrovní mojí komunikace, protože v jednu chvíli suše prohlásil “hmmm, nice conversation :-/”, čímž mě dostal :-D.
Abych napravil reputaci, tak jsem se omluvil, že nejsem z Kanady a že mu moc nerozumím. Na to on, odkud prý jsem. Já na to, že z Czech Republic. V tu chvíli mě bezdomáč odrovnal podruhé, protože uznale prohlásil “HMMMMM, PRAGUE!!!” V Kanadě totiž NIKDO nezná Českou republiku, maximálně Československo a to přišpendlí ještě někam k jezeru Bajkal. Naopak všichni znají PRAGUE, ale aby si někdo tyhle dva pojmy dokázal spojit dohromady, to se mi tu ještě nestalo. Až do téhle příhody.
Story měla pokračování – v autobuse s náma na zadním sedadle jela Fialka. Tak jsem překřtil jednu paní, kterou jsme viděli už několikrát předtím a je zřejmě trochu máklá. Má vlasy obarvené na fialovo a vlastně i její zjev byl důvodem, proč jsme se rozhodli nevzít jeden z nabízených bytů – potkali jsme ji totiž motat se na chodbě onoho domu, kdy kromě na divno obarvených vlasů měla v kštici zamotaný ještě igelitový pytlíky stejný barvy. No, zkrátka, byli jsme tu čerství a neznalí. Teď už víme, že podobně výstřední je tu podstatná část obyvatelstva.
Fialku jsme do té doby potkali vícekrát, protože Victoria je vlastně taková větší vesnice, naposledy tedy já teď v autobuse. Ve chvíli kdy Fialka zaslechla PRAGUE, tak na polovinu autobusu zařvala “AJ LÁÁÁJK PRAGUE!!!!” V tu chvíli se konverzační struny naladili a ti dva a pár dalších si v další konverzaci, která byla o Praze a asi i o všem dalším, vystačili už skoro beze mě. Jen ve chvíli, kdy se dotkli hokejovýho tématu, tak jsem po pravdě odpověděl, koho považuju za nejlepšího českýho hokejistu – Jágra. S tím nesouhlasil úplně jiný člověk, který do debaty předtím zapojený vůbec nebyl a opravil mě, že nejlepší český hokejista všech dob je Dominik Hašek.
Tahle dávka nečekaných konverzačních příležitostí už na mě byla opravdu moc. Měl jsem pocit, že jestli se přidá i řidič, tak budu muset začít dýchat do papírovýho pytlíku, abych to všechno strávil. Naštěstí se přiblížila moje cílová zastávka – rozloučil jsem se tedy se všemi svými nově nabitými známostmi – polovinou cestujících v tomhle zvláštním autobusu a mazal vstříc domovu.
Po pravdě, tohle se mi ale na Kanadě líbí. Lidi jsou tu bezprostřední, k sobě navzájem tolerantní a ohleduplní. S těmi bezdomovci (polovinu z nich podezřívám, že jsou to vlastně hippies a posedávání / polehávání na ulicích mají jako svůj koníček) si tu rád popovídá skoro každý.
Další zážitek na podobné téma z dneška. Jeden chlapík dnes seděl na zemi na polštáři před bankou a něco háčkoval (háčkování, vyšívání a podobný aktivity tu opět provozuje každý druhý). V tom přišel člověk v obleku, sklonil se k němu, představili se, potřásli si rukama, kravaťák mu dal kafe ze Starbucksu a šel dál. Je hezký a hřejivý vědět, že podobný věci se v našem světě ještě pořád dějou.