Štědrý den tu nemá takovou sílu jako u nás. Zde se to zove Christmas Eve a pro většinu rodin to znamená setkat se u večeře, pokecat a… detaily nevím, neb pozvání na Christmas Eve Dinner od kolegy Dave jsem s díky odmítl neb Marta pracuje a samotný jsem se necítil dostatečně silný v kramflecích na společenskou konverzaci v rámci jeho dvacetihlavé rodiny.
Hlavní dějství se pak odehrává pětadvacátého kdy se od rána chlastá Baileys, rozbalujou dárky a užívá se další nášup svátečního jídla. Vzhledem k časovému posunu jsme tak čtyřiadvacátého vstávali ve chvíli, kdy ti méně trpěliví v Čechách už měli slupnutého kapra a hromadu salátu v sobě. Proběhly sváteční Skype hovory do Čech, Marta odskotačila do práce a já jel nakupovat na náš zítřejší poštědrovečerní oběd, který dáme ve vydatném složení tří lidí – já, Marta a naše česká kámoška Mirka.
Jakmile jsem přijel z nákupu, následoval přesun do centra do banky, kde jsem žádal o vydání kreditní karty. Ne že bych na tom tady byl tak špatně, že bych potřeboval místní banky žádat o kredit, ale standardně vydávaná karta je nějaká lokální záležitost se kterou se nedá platit na internetu, v zahraničí a tak podobně. Tudíž je potřeba standardní Visa nebo Mastercard, což jsou právě kreditní karty, debetní se tu prakticky nevedou.
Přivítala mě bankéřka v zářivě červeném svetru se sobama. Tady tu vánoční atmosféru fakt vymazlujou. V autobuse jsem pro změnu seděl za ženou, která měla čapku v podobě santaklausovsky červené čepice s rolničkou ovšem s obšívkou ve stylu leopardí kůže. Krása… Hmm.
O kartu jsem zažádal, všechny doklady předložil, dokonce byl pochválen za moji pečlivost, tak uvidíme jestli to nějaká chytrá hlava nezhatí. Stavil jsem se za Martou, předal sdílené dokumenty potřebné na žádost o kreditní kartu neb Marta šla žádat hned v zápětí a uklidil se do Chapters na kafe. Jakmile Marta vyřídila banku, následovala cesta do vyhlídnuté restaurace na štědrovečerní oběd. Náš restaurační TODO list je sice pěkně plný, ale s ohledem na finanční náročnost návštěv zdejších restaurací z něj ukrajujem pomalu. Dnes, i s ohledem na to, že mnohé restaurace na předních pozicích našeho listu byly zavřeny, došla řada na regulérní kanadský burger house – The Pink Bicycle Gourmet Burger Joint.
Jak můžete vidět na přiložené ukázkové fotce, ke štědrovečernímu kapru se salátem to nemohlo mít dál. No co už, dali jsme fazolovou polívku, dva burgery a ještě společně lokální specialitu poutine, kterou jsme vyzkoušeli vůbec poprvé – hranolky zalité hnědou omáčkou a lá UHO, s rozteklým sýrem, osmaženou cibulí a čerstvou jarní cilbulkou navrh. Záhy nám došlo, že jsme to s objednávkou trochu přehnali a máme toho na stole tolik, že by se nejspíš ošíval i středně velký slon. No nic, natlačili jsme do sebe co se dalo a zbytek si nechali zabalit domů.
U autobusu jsme se rozloučili, pac a pusu, Marta mazala zpátky do práce, já domů. Po Martině návratu z práce jsme si předali dárky a v rytmu vánočních koled pouštěných z YouTube začali připravovat deset kilo bramborovýho salátu na poštědrovečerní oběd pětadvacátého. Takhle zvláštní Štědrý den jsem ještě nezažil a doufám že se to nebude opakovat moc často. Jak jsem zjistil, tak asi nejsem úplným vyznavačem absence tradičních vánočních prvků :-/.
Tolik zápis v deníkovém stylu z 24. prosince 2013 prožitého v Kanadě.
