9:00 Vstupujeme na stezku, co vede podél pobřeží. Asi šedesát kilometrů. Úvodní kilometry by měly být lehký, pak má obtížnost terénu začít stoupat – přes bláto, louže, spadlé kmeny, na kopečky a zase dolů. Na závěr zase čajíček. To dáme, říkáme si, doma jsme přešli Krkonoše (přes tu delší stranu)
Continue reading Příběhy z kanadské divočiny aneb Volně inspirováno Kanadou
Asi víte, že v severní Americe (možná i jinde) je standardní forma pozdravu trochu jiná než u nás. Kromě ahoj – ahoj (ať už ve smyslu našeho tykání nebo vykání) se ještě přidává zdvořilostní formulka “How are you?” Slušností je na ni pozitivně odpovědět a obvyklé je i zeptat se na to samé vašeho protějšku.
Nikdo nečeká žádné dlouhé litanie jak se máte na prd. Když nejste ve vaší odpovědi pozitivní, tak v případě bližších známých (kolegů, přátel) zpravidla následuje zděšení co hrozného se vám děje. Neznámou prodavačku v obchodě váš nářek nejspíš docela slušně zaskočí. “How are you” je zde zkrátka součást pozdravu, ne skutečně projevený zájem o váš životní osud. S tím se smiřte.
Obvyklý úvod konverzace proto vypadá následovně:
A: Hi, how are you?
B: Hi, good, how are you?
A: Good
A pokračujete v další konverzaci na konkrétní téma.
Úvodní otázka má několik alternativ, které se liší jen minimálně:
Paleta možných odpovědí je o něco širší:
Jak vidíte, samá pozitiva. Tradiční české skuhrání na zlé skřety osudu v téhle fázi komunikace vynechejte.
Co mě na zdejší angličtině překvapilo je, že od angličtiny vyučované na českých školách se liší nejenom používáním jiných slovíček (cinema vs. movies), přízvukem (to bych při mé jazykové hluchotě poznal, přiznám se, pravděpodobně jen ve chvíli, kdy by Kanaďan ze středozemních prérií mluvil s moderátorem londýnské centrály BBC), ale i trochu odlišnou gramatikou. O tom zase někdy jindy.
Už dlouho mám rozepsaný příspěvek o počasí ve Victorii. Pořád se nemůžu dostat k tomu, abych ho dokončil a publikoval. Než jsem dopsal první verzi, což bylo někdy na začátku října, tak počasí se totálně změnilo (začalo pršet) a popis už neodpovídal mým tehdejším pocitům “jaké je ve Victorii vlastně počasí”. Tak jsem to celé přepsal.
Kdybyste se náhodného mimozemského pozorovatele Kanady zeptali na jeho dojmy, dost možná by zmínil, že místní musí být nesmírně žízniví, protože za každého počasí nosí hrnky a neustále z nich něco usrkávají…
Konkrétněji, usrkávají kafe. Usrkávají kafe v takové míře, že to lze považovat za obsesi. Na kavárny tu narazíte na každém rohu. Tedy, kavárny… nečekejte pravou italskou kavárnu, ale různé variace na Starbucks a jiné coffee fast foody. Nicméně káva z nich není špatná. Ne že bych to dokázal posoudit, jen reprodukuju názor větších odborníků.
Moje kafé fajnšmekrovství skončilo u řetězce, který se zove Tim Hortons a místní ho považují za nižší střední třídu. No, dost možná jen za nižší, bez toho “střední”. Nicméně tam mají střední French Vanilla za 2 dolary, což je na místní poměry hodně dobrá cena (stejně velká káva ve Starbucks stojí cca 4-5 CAD). Voní to po vanilce, chutná to po vanilce, je to hodně sladké a je v tom mlíko. Jinými slovy – s kávou to moc společného nemá, ale jednou nebo dvakrát do měsíce je to fajn záležitost. Obzvlášť když venku mrzne, což se při naší smůle děje docela často (tahle zima je pekelná, dokonce tu sněží :-/).
Jak jsem už psal – kavárny jsou tu všude. Třeba v Chapters, což je třípatrové knihkupectví v centru Victorie. Strašně příjemná záležitost – vezmete si z regálu knížku a jdete s ní do kavárny (in-house Starbucks) a strávíte nad ní třeba hodinu. Když se vám líbí, tak si ji koupíte. Moc sympatické, zvlášť teď, když k tomu pěkně vyhrávají koledy 🙂 Podobné je to v supermarketu – mají tam koutek kam si sednete a vychutnáte kelímek Starbucks kafe v pauze mezi výběrem zeleniny a přesunem k sekci s koblihama.
Nebo u Marty v hotelu – součástí zaměstnaneckého zázemí je opět Starbucks koutek. V supermarketu máte na výběr z dvacítky kafé-bobulí, které si sami namelete. Stejně tak tamní nabídka instantních kapslí do domácích kafomatů zabírá polovinu jedné ulice s regály. V obchodech narazíte na desítky hrnko-termosek, ze kterých po ránu ucucává na zastávce každý druhý správný kanaďanec. V outdoor storu pak zase prodávají hromadu gadgetů pro kvalitní přípravu kávy a její řádné vychutnání při pobytu venku v přírodě mezi medvědy.
Štědrý den tu nemá takovou sílu jako u nás. Zde se to zove Christmas Eve a pro většinu rodin to znamená setkat se u večeře, pokecat a… detaily nevím, neb pozvání na Christmas Eve Dinner od kolegy Dave jsem s díky odmítl neb Marta pracuje a samotný jsem se necítil dostatečně silný v kramflecích na společenskou konverzaci v rámci jeho dvacetihlavé rodiny.
Hlavní dějství se pak odehrává pětadvacátého kdy se od rána chlastá Baileys, rozbalujou dárky a užívá se další nášup svátečního jídla. Vzhledem k časovému posunu jsme tak čtyřiadvacátého vstávali ve chvíli, kdy ti méně trpěliví v Čechách už měli slupnutého kapra a hromadu salátu v sobě. Proběhly sváteční Skype hovory do Čech, Marta odskotačila do práce a já jel nakupovat na náš zítřejší poštědrovečerní oběd, který dáme ve vydatném složení tří lidí – já, Marta a naše česká kámoška Mirka.
Jakmile jsem přijel z nákupu, následoval přesun do centra do banky, kde jsem žádal o vydání kreditní karty. Ne že bych na tom tady byl tak špatně, že bych potřeboval místní banky žádat o kredit, ale standardně vydávaná karta je nějaká lokální záležitost se kterou se nedá platit na internetu, v zahraničí a tak podobně. Tudíž je potřeba standardní Visa nebo Mastercard, což jsou právě kreditní karty, debetní se tu prakticky nevedou.
Přivítala mě bankéřka v zářivě červeném svetru se sobama. Tady tu vánoční atmosféru fakt vymazlujou. V autobuse jsem pro změnu seděl za ženou, která měla čapku v podobě santaklausovsky červené čepice s rolničkou ovšem s obšívkou ve stylu leopardí kůže. Krása… Hmm.
O kartu jsem zažádal, všechny doklady předložil, dokonce byl pochválen za moji pečlivost, tak uvidíme jestli to nějaká chytrá hlava nezhatí. Stavil jsem se za Martou, předal sdílené dokumenty potřebné na žádost o kreditní kartu neb Marta šla žádat hned v zápětí a uklidil se do Chapters na kafe. Jakmile Marta vyřídila banku, následovala cesta do vyhlídnuté restaurace na štědrovečerní oběd. Náš restaurační TODO list je sice pěkně plný, ale s ohledem na finanční náročnost návštěv zdejších restaurací z něj ukrajujem pomalu. Dnes, i s ohledem na to, že mnohé restaurace na předních pozicích našeho listu byly zavřeny, došla řada na regulérní kanadský burger house – The Pink Bicycle Gourmet Burger Joint.
Jak můžete vidět na přiložené ukázkové fotce, ke štědrovečernímu kapru se salátem to nemohlo mít dál. No co už, dali jsme fazolovou polívku, dva burgery a ještě společně lokální specialitu poutine, kterou jsme vyzkoušeli vůbec poprvé – hranolky zalité hnědou omáčkou a lá UHO, s rozteklým sýrem, osmaženou cibulí a čerstvou jarní cilbulkou navrh. Záhy nám došlo, že jsme to s objednávkou trochu přehnali a máme toho na stole tolik, že by se nejspíš ošíval i středně velký slon. No nic, natlačili jsme do sebe co se dalo a zbytek si nechali zabalit domů.
U autobusu jsme se rozloučili, pac a pusu, Marta mazala zpátky do práce, já domů. Po Martině návratu z práce jsme si předali dárky a v rytmu vánočních koled pouštěných z YouTube začali připravovat deset kilo bramborovýho salátu na poštědrovečerní oběd pětadvacátého. Takhle zvláštní Štědrý den jsem ještě nezažil a doufám že se to nebude opakovat moc často. Jak jsem zjistil, tak asi nejsem úplným vyznavačem absence tradičních vánočních prvků :-/.
Tolik zápis v deníkovém stylu z 24. prosince 2013 prožitého v Kanadě.