Aktuální stav hledání práce není právě povzbuzující. Z asi třiceti rozeslaných životopisů na úplně všechny možný pozice (od dishwashera přes doplňovače zboží po online a marketingový pozice) zatím přišly čtyři reakce. Jedno pozvání k pohovoru na dishwashera a tři reakce na joby, o který bych měl vážně zájem. Z toho v jednom případě to byl odkaz na online dotazník jehož vyplňováním jsem strávil hodinu, jedno poděkování že aktuálně nic vhodného nemají (ale mají!), ale životopis že si prej nechají a případně se ozvou (kecy) a jedno pozvání na regulérní job interview. To teprve bude.

Victoria je v tomhle asi malá a asi by byla lepší šance ve Vancouveru, ale zatím toho bylo tolik, že prostě nebyl čas sledovat obě města. Navíc, priorita je teď jazyk, že jo. Abych to ale nezakecal. Ten první job vyšel! 🙂

Aby ne, po domluvě přes telefon jsem naklusal do hospody, sebevědomě prásknul na pikolíka u baru “I have an appointment with Ben at 10 am”. Pikolík suveréně odpověděl “who are you?” a já už trochu méně sebevědomě pípnul kdo teda jsem a co chci. Jak se pozdějí ukázalo, pikolík byl vedle Bena druhý spolumajitel hospody.

Při pohovoru jsem zavzpomínal na svoji vymazlenou dishwasherskou kariéru (kecy) během studií (kecy), zmínil svoje “extremely effective onion chopping skills” a ještě se tomu stihl zasmát, když se na mě Ben místo odpovědi jen dost nevěřícně podíval.

OK, domluvili jsme trial na pátek, sobotu a neděli. Juchů, umývat nádobí, krájet zeleninu, malý kousíčky, velký kousíčky, paráda. Naučím je nějakej pořádnej salát a do půl roku mi to tady patří, říkal jsem si. V inzerátu psali, že je to na 25 hodin týdně, počítal jsem tak 4-5 hodinek práce denně, při pohovoru samozřejmě nic neověřil. Jen mi bylo divný, že Ben zdůrazňoval, abych si přinesl druhý kalhoty.

V pátek v devět jsem tam byl coby dup. Nakráčel do kuchyně, hlasitý “Háj!”, aby si mě tady všichni pamatovali hned z kraje. Ben kontroval světáckým usměvem a šel mi ukázat, kde se převlíct. Dostal jsem kuchařský hadřík co se zapíná na uzlíkatý knoflíky a šel se seznámit se svým pracovištěm.

Jasně, dřez, omývačka, bedna na skleničky, a pak asi tři prdele regálů kam se to všechno skládá. OK, to je všechno? Tak jdeme na to!

Poznatek první – Kanada je bohatá země. Jako dishwasher to poznáte tak, že od rána se hrnou lidi na snídani, dávaj si nerozpustný burákový máslo nebo polotekutý vejce co na talířích hned zasychaj a když se to hned nenamočí a neumeje, tak se to pak umývá kurva blbě. Lidi se nepřestávaj hrnout ani v době oběda a pořád si dávaj tekutý vejce…

Poznatek druhý – po hodině umývání nádobí ukrutně bolí záda. Dostal jsem se pak i k tomu krájení. Cibule to úplně nebyla, ale brambory taky dobrý. Prostor realizovat se s nápadem na novej salát ale úplně nebyl, no…

Poznatek třetí – přestávka na oběd? Ale kdeže…

Poznatek čtvrtý – angličtinu si v kuchyni moc nepocvičíte. Já sice narazil na fajn lidi, kteří spolu dělali dlouho a byli fajn i ke mně, ale ta angličtina, když se snažíte překřičet troubu, oplachovačku a smažící se hranolky zní trochu jinak. Asi i akcent a další věci. Takže, ostatní se sice snažili komunikovat (pak jsme přešli i do češtiny :-), ale já si připadal, že se anglicky učím tak půl roku a celkem dost jako tydýt. Možná, kdyby bylo víc času, tak třeba.

Nejčastěji jsem tedy slýchával “beside you” – když šel někdo kolem mě, případně “behind you”, když šel někdo za mnou. Takový varování, aby v tu chvíli dotyčný nedělal moc prudký pohyby. Vrcholem všech varování potom bylo “HOT behind!” – když se neslo něco horkýho. V tu chvíli jsem připažil lokty a snažil se dělat, že tam nejsem.

Poznatek pátý – 4-5 hodinek? Když táhlo na sedmou hodinu a já měl záda zkroucený jak paragraf, tak Chris, zástupce Bena přišel se skvělou zprávou – teď vyneseme odpadky a POTOM zameteme a vytřeme podlahu! Množné číslo dávalo naději, že v tom nebudu sám – nebyl jsem. Chris byl můj věrný parťák, který mi ukázal kam co, kde vysypat, kde vzít mop, kýbl a tak dále. Provádění těch aktivit bylo na mě. Ten pocit, když jsem v poloze přikrčence, zlitej v dešti, za sebou táhnul dvě smradlavý popelnice plný mazlavýho kuchyňskýho hnusu kanadskou ulicí byl k nezaplacení. Vážně jsem litoval, že tam není kdo by mě při tom vyfotil. Tuhle fotku bych si doma vystavil, abych měl vzpomínku až zase budu brblat 🙂

Poznatek šestý – za celý den jsem umyl asi tisíc talířů po tom co se nažrala celá jedna kanadská čtvrť. Tempo bylo vražedný a dost často jsem nevěděl, jestli kape odněkud ze stropu nebo z mýho čela a nosu. Do toho příbory, jejich třídění, zkurvený přismahlý pánvičky a spousta dalšího haraburdí, který se používá v profesionální kuchyni a doma na něj nenarazíte. Když Ben v sobotu odpoledne, když jsem toho měl už fakt plný kecky přišel s tím, že nějakou pánev budeme cídit olejem, aby nezkorodovala, tak jsem myslel, že ho tou pánví šlehnu po palici.

Poznatek sedmý – kolega, jehož jméno jsem si v tom návalu vřelosti nestihl zapamatovat, prorokoval, že neděle bude “a LITTLE BIT more challenging, because north-american folks are used to have brunches on Sunday morning HA-HA” tak vězte, že to LITTLE BIT znamená, že budete makat dvakrát víc než v pátek a v sobotu a SUNDAY MORNING je od devíti do pěti.

Poznatek osmý – asi jsem makal dobře, protože v sobotu jsem slyšel, že jako “good job” od Chrise a v neděli od všech co se tam motali. Hned v sobotu přišel Ben s tím, že teda podepíšeme něco jako smlouvu, takže se mnou asi byli spokojení. Dost nespokojená ovšem byla moje záda, takže jsem řekl něco, že je mi líto, že jsou moc fajn, ale že jsem si našel lepší job. Sice to byla lež, ale nechtěl jsem vypadat jako padavka s bolavejma zádíčkama 🙂

Poznatek devátý – zajímavá zkušenost. Tři dny téhle dřiny fakt stačily k tomu, abych poznal, že tohle dělat nechci. I třeba v nějakém rozumnějším tempu. Kalhoty byly promočený durch, od druhýho dne jsem si nosil náhradní i spoďáry. Prostředí kuchyně mi prostě nějak nesedí, ten stísněný prostor plný intezivního pachu jídla, přesmaženého oleje a tepla, které jde z každého koutu. Seznam potenciálních míst k uplatnění se tak sice povážlivě zužuje, ale s tím se nedá nic dělat 🙂

Poznatek desátý – za tři dny odpracováno 22 hodin, při 10 dolarech na hodinu = 220 dolarů placených šekem. První kanadská výplata, snad nebude poslední 🙂

P.S. Ta fotka je ilustrační – ze stránky World’s worst & crappiest jobs – souhlasím 🙂