Poslední mixka fotek z lednového výletu na Havaj. Pro mě byl tenhle výlet jedním z nejhezčích v dosavadní cestovatelské “kariéře” a předčil asi i výlet do Íránu. Jistě, porovnávat cestu do specifické dovolenkové destinace v USA a baťůžkářskou cestu po Íránu dost dobře nejde – těžko najít dvě více protikladná místa, ale měřeno přes jakýsi vnitřní pocit uspokojení z dané cesty, tak Havaj se řadí na čelní příčky. Snad fotky napoví víc, proč si to myslím.

Pláže a surfování

Pláže na Kauai jsou parádní. Jemný písek, hrubý písek, všechny druhy písku :-). Kromě pár míst tu není žádná hotelová tlačenka – každý si najde svoje místo, kde se může rozvalit a přemýšlet o smyslu života. Na koupání a ani na serfování to ale mnohdy není – výjimkou nejsou obří pětimetrové vlny. Koupe se zpravidla jen na plážích, které mají dohled pobřežní hlídky. Hlídané lokality jsou zpravidla ty, kde se ty největší vlny tříští o skaliska pár set metrů od břehu. Na pláž tak dojíždí už jen výrazně menší vlny. Pro nácvik serfování ideální.

Po pravdě, tohle není nácvik, ale jízda lokálních serfařských šampionů. Na pláži i na přilehlém parkovišti postávalo pár desítek místních a nadšeně komentovali každý úspěšný kousek bojovníka na vlnách.

Ptáci aneb Havaj unikátní

Odlehlost Havaje je příčinou, že mnoho zvířat známých z pevniny zde nenajdeme. Nejsou zde například hadi (za což jsem byl velmi rád) ani predátoři. Největší nebezpečí, které vám příroda může nachystat je tak zpravidla hlasitý kohout, který se do svého díla s gustem pravidelně pustí někdy mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno. Volně pobíhajících kohoutů a slepic je plný ostrov a jsou slyšet všude.

Pohoda všude kolem

Hanalei na severní straně ostrova. Kouzelné městečko, ráj surfařů. Žádný hotel vedle hotelu, spíš pronájem pokojů, případně celých domů (a kemp v našem případě – nicméně jeden z nejhezčích a nejlépe vybavených za celý pobyt. Kempy jsou zde jen státní, tj. téměř zadarmo, ale s minimem vybavení – jeden záchod, jen veřejná sprcha :-).

Specifické kempování

Náš první kemp – Salt Pond Park na jihu. Skoro prázdný, jedna nezakrytá sprcha a jeden záchod, ale přímo na krásné pláži. Žádný Hilton, nicméně velmi příznivá cena tři dolary na osobu a den. Využívali jsme toho my i místní bezdomovci.

Povolení na předem daný počet dní je potřeba vyřídit v Lihue – hlavním městě ostrova. Případně o něco dráž koupit od rangera, který kemp a povolení pravidelně kontroluje. V kempu jsme byli varováni, že místní domorodci (původní obyvatelé) považují kempování bílých lidí za něco zvláštního a zpravidla je tak podezřívají ze snahy “být mimo dohled” kvůli alkoholu a užívání drog, což je problém, se kterým zápasí i v rámci vlastní komunity.

Pokud tedy původní obyvatele Havaje máte z dokumentárních filmů zafixované jako milé polonahé lidi s květinovými věnci okolo krku co bez přestávky tančí hula hula, tak se to úplně nepotkává s realitou (až na tu polonahost). Ve skutečnosti jsou poměrně svérázní, hrdí a turisty berou jako nutné zlo. Alespoň na Kauai.

Koke’e Park

Sjezd z Koke’e State Park zpět do městečka Waimea. Odpoledne, když slunce začalo dělat ostrý stíny to byla nádhera. Zpravidla taky platilo, že nahoře (nadmořská výška cca 1500 metrů a více) byla mlha, případně pršelo nebo aspoň mrholilo, tak tady dole bylo krásně slunečno a teplo.

Podle záznamů má na jihu ostrova pršet výrazně méně než v severní části (po pár dnech a přesunu na sever jsme mohli potvrdit), nicméně nám i na jihu první dva dny pořádně propršelo. Alespoň jsme otestovali výdrž našeho nového stanu.

Jeden z kempů byl umístěn i nahoře v Koke’e Parku – musel by být zážitek tam spát, ale zpravidla tam bylo o deset stupňů chladněji, v noci bych tipoval okolo nuly.

Ve Waimea je i prý nejzápadněji položené kino (Street view) ve Spojených státech. Nevím zda je to pravda, každopádně jsme ho vyzkoušeli (Anchorman 2 – no co, nic lepšího nedávali :-)) a byl to zážitek. Ani ne tak film jako spíš to kino s nefalšovanou atmosférou amerického venkova (Waimea je de facto vesnice s jednou hlavní ulicí a pár postranními uličkami).

Waimea Canyon

Waimea Canyon se pozvolna zařezává mezi stále vyšší a vyšší kopce Koke’e Parku. V některých místech tak připomíná menší (a více zelenou) kopii Grand Canyonu. Je protkán sítí turistických tras, takže se dá jít podél jeho levé i pravé strany, případně po jeho dně.

Napali Park

Napali Park – západní cíl ostrova a konečná. Ostrov nelze objet – na sever se lze dostat jen obkroužením 270 kolečka přes jižní a východní část ostrova – cesta na dvě hodiny. O pár kilometrů dál je Kalalau Valley přístupná po moři nebo ze severní strany 11 mílovým trekem po Kalalau trail. Do Napali Parku se jezdí kvůli zdejší výjimečně dlouhé pláži, ale protože výjimečně dlouhých pláží jsme viděli už několik, tak jsme z toho úplně tak sebraní nebyli. Ale jo, v zásadě pěkný.

Turistika, traily, treky

Pihea Trail – jedna z tras na konci Koke’e Parku. Dá se dojít až do oblasti močálů, která je prý výjimečná. Věřím, výjimečná bude minimálně tím, že málokdo do ní dojde. Potkali jsme jen pár jedinců a vzhledem k tomu, že jsme to šli odpoledne, tak po pár kilometrech jsme to zabalili a vydali se na cestu zpět. Na přenocování jsme nebyli vybaveni, přeci jen to bylo “dost nahoře”.

Jen pár povedenějších výcvaků z dalších krátkých tras, které jsme na Kauai absolvovali.

Kuilau trail byl subjektivně jeden z nejhezčích trailů, i když to byla jen nenáročná párkilometrová procházka. Nicméně ty výhledy byly úpňa dechvyrážející. Jen na těch fotkách to tak nevypadá, je to takové nemastné, neslané. Nevím proč.

Hinduistický chrám uprostřed Havaje. A kreditní kartu máte?

Kdo by to byl řekl, ale na Kauai je největší Hindu klášter na západní polokouli. Tedy, ještě není, staví se. Staví se tak intenzivně, že po příchodu jsme byli hned nasměrováni k formuláři pro vyplnění údajů o naší kreditní kartě – prý jako dar. Do toho jsme se úplně moc neměli – nějaký čtvrťák bychom dali, ale tohle bylo moc. Připadali jsme si jako čerstvé ovoce, co dorazilo do lisovny. Vyždímat, naředit cukrem a slupky vyhodit :-). Vyždímáni jsme tedy nebyli, ale o to víc ochladl zájem tamních mnichů nám cokoliv ukazovat.

Začali se tvářit dost nepříjemně a příjemný pocit z návštěvy výjimečně krásnýho místa (ten klášter je opravdu na exkluzivním pozemku, který jim nějaký moula daroval) byl v tu ránu fuč. Nicméně nedali jsme se a vydali se na průzkum a pár fotek udělali. Bohužel, opět – některé věci se prostě nepodaří zachytit nebo někdy fotky nemají tu vypovídací sílu. Nejspíš to bude fotografem 🙂 Krásný místo, ale oproti informacím v Lonely Planet, který byl naším věrným průvodcem, není chrám úplně volně přístupný, resp. je, ale bez milodaru vás budou vnímat jako silně obtěžující hmyz. Taková hinduistická západní komerce.

Sopka Haleakala

Den před návratem jsme přeletěli na Maui – hodinový let. Měli jsme tak necelý den a půl na poznání dalšího ostrova. Po přistání se asi tak do hodiny setmělo, takže jsme stihli akorát večeři a překvapivě… kino 😀 (August: Osage Country – dobrý). V deset večer jsme vyrazili vstříc třem tisícům metrů vulkánu Haleakala, kde jsme plánovali zažít východ slunce. To je takový pražácký zvyk lézt na kopce v noci a koukat na východy sluncí.

Ta výška není až tak podstatná, měli jsme auto, žádný šlapání po svých. Na vrchol jsme dorazili někdy po jedný v noci, posvítili reflektorama na místní hvězdárnu – museli z nás mít radost a zase sjeli trochu níž, protože jsme jim tam nechtěli svítit ještě víc. Takže jsme další hodinu přejížděli z jednoho parkoviště na druhý (jedno bylo už moc nízko, druhý zase moc opuštěný, na třetím stálo divný auto… :-D) a hledali místo, kde to na pár hodin zapíchnout a vyspat se.

Když se to teda podařilo, tak kolem nás začaly frčet auta s cílem na samotném vršku. Tak jsme neváhali a jeli taky. Naštěstí, protože jsme asi fakt zaspali a horní parkoviště se mezitím skoro zaplnilo. Chytli jsme jedno z posledních míst. Věřte, že ve třech tisících metrech je i na Havaji v noci děsná klendra. Tak jsme tam tak v počtu osmdesáti kusů dobrou hodinu křepčili čekajíc na východ slunce (mělo to být dechberoucí).

Slunce si dávalo na čas, navíc byly na obzoru mraky, takže jsme určitě nechytli první ranní paprsky. Když se žlutý kulihrach konečně líně vyhoupl zpoza mraků, tak už měl docela pár lumenů sílu. Takže to nebylo žádný pozvolný rozsvěcení a změny barvičky jak všichni očekávali. Se sborem japonců jsme tedy zklamaně vydechli “Hmm”, udělali pár fotek a jelo se dolů. Nicméně museli jsme opatrně, protože bylo pod nulou a silnice byla pekelně namrzlá. Žárovka sice už pražila o sto šest, ale ještě to nestihla úplně dokonale rozmrazit.

Cesta dolů byla snad ještě zajímavější než cesta nahoru a východ slunce. Chtělo se mi fakt pořádně spát, Marta záhy vytuhla, ale ještě jsem udělal pár fotek stínu Haleakaly na záliv pod námi a mraky všude pod námi okolo nás.

Velryby

Dopoledne jsme strávili na pláži, po nočním dobrodružství prohřívali kosti a nakonec se rozhodli, že si teda nakonec dáme velrybí tour. Moc jsme od toho neočekávali, měli představu o komerční aktivitě a hromadném představování v kroužku, ale nakonec to byl další z parádních zážitků a skvělý zakončení celýho havajskýho výletu.

Už z Victorie, kde se tahle aktivita taky provozuje, jsme věděli, že provozovatelé velrybích tour mají přísná pravidla co si vůči velrybám smějí dovolit (stránky s nějakými detaily). Nejvýraznějším omezením je minimální vzdálenost na kolik je možné se k velrybě přiblížit – 100 metrů. Z toho jsme byli trochu otrávení, v dáli pozorovat nějakou rybku, kdo ví jestli to bude velryba nebo kapr. I z toho důvodu jsme se přes zimu (což byl vedle ceny asi ten hlavní důvod) nedokopali k tomu, abysme se na očumování velryb ve Victorii vydali.

Nicméně zde na Havaji jsme našli skvělý deal za 70 USD pro dva lidi na místo 200 USD, což jsou standardní nabídky ve Victorii. Realizaci nám jen trochu zkomplikoval fakt, že když jsme dorazili do přístavu a hledali naši tour, tak nám užaslý rybář, kterého jsme v zoufalství, že nevidíme naši loďku oslovili, zdělil, že NÁŠ PŘÍSTAV a NAŠE MĚSTO, je o 30 minut jízdy na západ dál :-D. No, stane se. Maalaea a Lahaina, vždyť to zní skoro stejně… Takže rychlý úprk k autu, mezitím zoufalý telefonát na tour ať na nás prosím, prosím počkaj, že jim s autem hupsnem přímo do lodi 😀 … Nic, byli v klidu a přeložili nás na druhou loď, která odplouvala o půl hodinu později – nicméně byla to poslední plavba v daném dni.

Po vyplutí jsme si to s naším zodiacem namířili přímo na širé moře. Pak zahuhlala vysílačka a my zakrátko byli v místě, kde byly první velryby. Tady přišlo zajímavý zjištění – provozovatelé velrybího okukování se sice nesmí přiblížit k velrybě blíž než na sto metrů, ale podobný zákaz neplatí pro velryby. Ty si vesele plavou kde se jim zachce, takže dříve či později je máte blízko lodi, pod lodí, za lodí. Neměl jsem pocit, že by to byl hon na chudáky velryby, který nemají chvilku pro sebe a zoufale se snaží odplavat někam do klidu. Zdálo se, že zvědavost a okukování je oboustranné 🙂

Byl to zvláštní pocit, když se najednou, pár metrů od lodi objevil menší plovoucí ostrov. Ta hmota je opravdu obří a opět – na fotkách to tak nevynikne. Viděli jsme pár plácnutí ocasem, pár obratů a i když nebyl žádný vysoký výskok, tak myslím že všichni byli s výletem spokojení. My s Martou určitě. Po dvou hodinách jsme zamířili zpátky do přístavu, dali poslední havajský Subway, vrátili auto, dorazili na letiště a to byl finální konec výletu :-).

Ještě se mi nestalo, že bych v letadle po startu usnul a probudil se po čtyřech hodinách jen pár minut před přistáním. Až tady. Dokonce i večeři jsem zaspal. Přes trochu okružní routing – Maui – Portland – Seattle – Victoria jsme po nějakých 13 hodinkách cesty byli doma.