Tag Archives: Havaj

Zápisky z Havaje – pláže, traily, velryby a vše ostatní (fotky)

Poslední mixka fotek z lednového výletu na Havaj. Pro mě byl tenhle výlet jedním z nejhezčích v dosavadní cestovatelské “kariéře” a předčil asi i výlet do Íránu. Jistě, porovnávat cestu do specifické dovolenkové destinace v USA a baťůžkářskou cestu po Íránu dost dobře nejde – těžko najít dvě více protikladná místa, ale měřeno přes jakýsi vnitřní pocit uspokojení z dané cesty, tak Havaj se řadí na čelní příčky. Snad fotky napoví víc, proč si to myslím.

Pláže a surfování

Pláže na Kauai jsou parádní. Jemný písek, hrubý písek, všechny druhy písku :-). Kromě pár míst tu není žádná hotelová tlačenka – každý si najde svoje místo, kde se může rozvalit a přemýšlet o smyslu života. Na koupání a ani na serfování to ale mnohdy není – výjimkou nejsou obří pětimetrové vlny. Koupe se zpravidla jen na plážích, které mají dohled pobřežní hlídky. Hlídané lokality jsou zpravidla ty, kde se ty největší vlny tříští o skaliska pár set metrů od břehu. Na pláž tak dojíždí už jen výrazně menší vlny. Pro nácvik serfování ideální.

Po pravdě, tohle není nácvik, ale jízda lokálních serfařských šampionů. Na pláži i na přilehlém parkovišti postávalo pár desítek místních a nadšeně komentovali každý úspěšný kousek bojovníka na vlnách.

Ptáci aneb Havaj unikátní

Odlehlost Havaje je příčinou, že mnoho zvířat známých z pevniny zde nenajdeme. Nejsou zde například hadi (za což jsem byl velmi rád) ani predátoři. Největší nebezpečí, které vám příroda může nachystat je tak zpravidla hlasitý kohout, který se do svého díla s gustem pravidelně pustí někdy mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno. Volně pobíhajících kohoutů a slepic je plný ostrov a jsou slyšet všude.

Pohoda všude kolem

Hanalei na severní straně ostrova. Kouzelné městečko, ráj surfařů. Žádný hotel vedle hotelu, spíš pronájem pokojů, případně celých domů (a kemp v našem případě – nicméně jeden z nejhezčích a nejlépe vybavených za celý pobyt. Kempy jsou zde jen státní, tj. téměř zadarmo, ale s minimem vybavení – jeden záchod, jen veřejná sprcha :-).

Specifické kempování

Náš první kemp – Salt Pond Park na jihu. Skoro prázdný, jedna nezakrytá sprcha a jeden záchod, ale přímo na krásné pláži. Žádný Hilton, nicméně velmi příznivá cena tři dolary na osobu a den. Využívali jsme toho my i místní bezdomovci.

Povolení na předem daný počet dní je potřeba vyřídit v Lihue – hlavním městě ostrova. Případně o něco dráž koupit od rangera, který kemp a povolení pravidelně kontroluje. V kempu jsme byli varováni, že místní domorodci (původní obyvatelé) považují kempování bílých lidí za něco zvláštního a zpravidla je tak podezřívají ze snahy “být mimo dohled” kvůli alkoholu a užívání drog, což je problém, se kterým zápasí i v rámci vlastní komunity.

Pokud tedy původní obyvatele Havaje máte z dokumentárních filmů zafixované jako milé polonahé lidi s květinovými věnci okolo krku co bez přestávky tančí hula hula, tak se to úplně nepotkává s realitou (až na tu polonahost). Ve skutečnosti jsou poměrně svérázní, hrdí a turisty berou jako nutné zlo. Alespoň na Kauai.

Koke’e Park

Sjezd z Koke’e State Park zpět do městečka Waimea. Odpoledne, když slunce začalo dělat ostrý stíny to byla nádhera. Zpravidla taky platilo, že nahoře (nadmořská výška cca 1500 metrů a více) byla mlha, případně pršelo nebo aspoň mrholilo, tak tady dole bylo krásně slunečno a teplo.

Podle záznamů má na jihu ostrova pršet výrazně méně než v severní části (po pár dnech a přesunu na sever jsme mohli potvrdit), nicméně nám i na jihu první dva dny pořádně propršelo. Alespoň jsme otestovali výdrž našeho nového stanu.

Jeden z kempů byl umístěn i nahoře v Koke’e Parku – musel by být zážitek tam spát, ale zpravidla tam bylo o deset stupňů chladněji, v noci bych tipoval okolo nuly.

Ve Waimea je i prý nejzápadněji položené kino (Street view) ve Spojených státech. Nevím zda je to pravda, každopádně jsme ho vyzkoušeli (Anchorman 2 – no co, nic lepšího nedávali :-)) a byl to zážitek. Ani ne tak film jako spíš to kino s nefalšovanou atmosférou amerického venkova (Waimea je de facto vesnice s jednou hlavní ulicí a pár postranními uličkami).

Waimea Canyon

Waimea Canyon se pozvolna zařezává mezi stále vyšší a vyšší kopce Koke’e Parku. V některých místech tak připomíná menší (a více zelenou) kopii Grand Canyonu. Je protkán sítí turistických tras, takže se dá jít podél jeho levé i pravé strany, případně po jeho dně.

Napali Park

Napali Park – západní cíl ostrova a konečná. Ostrov nelze objet – na sever se lze dostat jen obkroužením 270 kolečka přes jižní a východní část ostrova – cesta na dvě hodiny. O pár kilometrů dál je Kalalau Valley přístupná po moři nebo ze severní strany 11 mílovým trekem po Kalalau trail. Do Napali Parku se jezdí kvůli zdejší výjimečně dlouhé pláži, ale protože výjimečně dlouhých pláží jsme viděli už několik, tak jsme z toho úplně tak sebraní nebyli. Ale jo, v zásadě pěkný.

Turistika, traily, treky

Pihea Trail – jedna z tras na konci Koke’e Parku. Dá se dojít až do oblasti močálů, která je prý výjimečná. Věřím, výjimečná bude minimálně tím, že málokdo do ní dojde. Potkali jsme jen pár jedinců a vzhledem k tomu, že jsme to šli odpoledne, tak po pár kilometrech jsme to zabalili a vydali se na cestu zpět. Na přenocování jsme nebyli vybaveni, přeci jen to bylo “dost nahoře”.

Jen pár povedenějších výcvaků z dalších krátkých tras, které jsme na Kauai absolvovali.

Kuilau trail byl subjektivně jeden z nejhezčích trailů, i když to byla jen nenáročná párkilometrová procházka. Nicméně ty výhledy byly úpňa dechvyrážející. Jen na těch fotkách to tak nevypadá, je to takové nemastné, neslané. Nevím proč.

Hinduistický chrám uprostřed Havaje. A kreditní kartu máte?

Kdo by to byl řekl, ale na Kauai je největší Hindu klášter na západní polokouli. Tedy, ještě není, staví se. Staví se tak intenzivně, že po příchodu jsme byli hned nasměrováni k formuláři pro vyplnění údajů o naší kreditní kartě – prý jako dar. Do toho jsme se úplně moc neměli – nějaký čtvrťák bychom dali, ale tohle bylo moc. Připadali jsme si jako čerstvé ovoce, co dorazilo do lisovny. Vyždímat, naředit cukrem a slupky vyhodit :-). Vyždímáni jsme tedy nebyli, ale o to víc ochladl zájem tamních mnichů nám cokoliv ukazovat.

Začali se tvářit dost nepříjemně a příjemný pocit z návštěvy výjimečně krásnýho místa (ten klášter je opravdu na exkluzivním pozemku, který jim nějaký moula daroval) byl v tu ránu fuč. Nicméně nedali jsme se a vydali se na průzkum a pár fotek udělali. Bohužel, opět – některé věci se prostě nepodaří zachytit nebo někdy fotky nemají tu vypovídací sílu. Nejspíš to bude fotografem 🙂 Krásný místo, ale oproti informacím v Lonely Planet, který byl naším věrným průvodcem, není chrám úplně volně přístupný, resp. je, ale bez milodaru vás budou vnímat jako silně obtěžující hmyz. Taková hinduistická západní komerce.

Sopka Haleakala

Den před návratem jsme přeletěli na Maui – hodinový let. Měli jsme tak necelý den a půl na poznání dalšího ostrova. Po přistání se asi tak do hodiny setmělo, takže jsme stihli akorát večeři a překvapivě… kino 😀 (August: Osage Country – dobrý). V deset večer jsme vyrazili vstříc třem tisícům metrů vulkánu Haleakala, kde jsme plánovali zažít východ slunce. To je takový pražácký zvyk lézt na kopce v noci a koukat na východy sluncí.

Ta výška není až tak podstatná, měli jsme auto, žádný šlapání po svých. Na vrchol jsme dorazili někdy po jedný v noci, posvítili reflektorama na místní hvězdárnu – museli z nás mít radost a zase sjeli trochu níž, protože jsme jim tam nechtěli svítit ještě víc. Takže jsme další hodinu přejížděli z jednoho parkoviště na druhý (jedno bylo už moc nízko, druhý zase moc opuštěný, na třetím stálo divný auto… :-D) a hledali místo, kde to na pár hodin zapíchnout a vyspat se.

Když se to teda podařilo, tak kolem nás začaly frčet auta s cílem na samotném vršku. Tak jsme neváhali a jeli taky. Naštěstí, protože jsme asi fakt zaspali a horní parkoviště se mezitím skoro zaplnilo. Chytli jsme jedno z posledních míst. Věřte, že ve třech tisících metrech je i na Havaji v noci děsná klendra. Tak jsme tam tak v počtu osmdesáti kusů dobrou hodinu křepčili čekajíc na východ slunce (mělo to být dechberoucí).

Slunce si dávalo na čas, navíc byly na obzoru mraky, takže jsme určitě nechytli první ranní paprsky. Když se žlutý kulihrach konečně líně vyhoupl zpoza mraků, tak už měl docela pár lumenů sílu. Takže to nebylo žádný pozvolný rozsvěcení a změny barvičky jak všichni očekávali. Se sborem japonců jsme tedy zklamaně vydechli “Hmm”, udělali pár fotek a jelo se dolů. Nicméně museli jsme opatrně, protože bylo pod nulou a silnice byla pekelně namrzlá. Žárovka sice už pražila o sto šest, ale ještě to nestihla úplně dokonale rozmrazit.

Cesta dolů byla snad ještě zajímavější než cesta nahoru a východ slunce. Chtělo se mi fakt pořádně spát, Marta záhy vytuhla, ale ještě jsem udělal pár fotek stínu Haleakaly na záliv pod námi a mraky všude pod námi okolo nás.

haleakala_panoramaB

Velryby

Dopoledne jsme strávili na pláži, po nočním dobrodružství prohřívali kosti a nakonec se rozhodli, že si teda nakonec dáme velrybí tour. Moc jsme od toho neočekávali, měli představu o komerční aktivitě a hromadném představování v kroužku, ale nakonec to byl další z parádních zážitků a skvělý zakončení celýho havajskýho výletu.

Už z Victorie, kde se tahle aktivita taky provozuje, jsme věděli, že provozovatelé velrybích tour mají přísná pravidla co si vůči velrybám smějí dovolit (stránky s nějakými detaily). Nejvýraznějším omezením je minimální vzdálenost na kolik je možné se k velrybě přiblížit – 100 metrů. Z toho jsme byli trochu otrávení, v dáli pozorovat nějakou rybku, kdo ví jestli to bude velryba nebo kapr. I z toho důvodu jsme se přes zimu (což byl vedle ceny asi ten hlavní důvod) nedokopali k tomu, abysme se na očumování velryb ve Victorii vydali.

Nicméně zde na Havaji jsme našli skvělý deal za 70 USD pro dva lidi na místo 200 USD, což jsou standardní nabídky ve Victorii. Realizaci nám jen trochu zkomplikoval fakt, že když jsme dorazili do přístavu a hledali naši tour, tak nám užaslý rybář, kterého jsme v zoufalství, že nevidíme naši loďku oslovili, zdělil, že NÁŠ PŘÍSTAV a NAŠE MĚSTO, je o 30 minut jízdy na západ dál :-D. No, stane se. Maalaea a Lahaina, vždyť to zní skoro stejně… Takže rychlý úprk k autu, mezitím zoufalý telefonát na tour ať na nás prosím, prosím počkaj, že jim s autem hupsnem přímo do lodi 😀 … Nic, byli v klidu a přeložili nás na druhou loď, která odplouvala o půl hodinu později – nicméně byla to poslední plavba v daném dni.

Po vyplutí jsme si to s naším zodiacem namířili přímo na širé moře. Pak zahuhlala vysílačka a my zakrátko byli v místě, kde byly první velryby. Tady přišlo zajímavý zjištění – provozovatelé velrybího okukování se sice nesmí přiblížit k velrybě blíž než na sto metrů, ale podobný zákaz neplatí pro velryby. Ty si vesele plavou kde se jim zachce, takže dříve či později je máte blízko lodi, pod lodí, za lodí. Neměl jsem pocit, že by to byl hon na chudáky velryby, který nemají chvilku pro sebe a zoufale se snaží odplavat někam do klidu. Zdálo se, že zvědavost a okukování je oboustranné 🙂

Byl to zvláštní pocit, když se najednou, pár metrů od lodi objevil menší plovoucí ostrov. Ta hmota je opravdu obří a opět – na fotkách to tak nevynikne. Viděli jsme pár plácnutí ocasem, pár obratů a i když nebyl žádný vysoký výskok, tak myslím že všichni byli s výletem spokojení. My s Martou určitě. Po dvou hodinách jsme zamířili zpátky do přístavu, dali poslední havajský Subway, vrátili auto, dorazili na letiště a to byl finální konec výletu :-).

Ještě se mi nestalo, že bych v letadle po startu usnul a probudil se po čtyřech hodinách jen pár minut před přistáním. Až tady. Dokonce i večeři jsem zaspal. Přes trochu okružní routing – Maui – Portland – Seattle – Victoria jsme po nějakých 13 hodinkách cesty byli doma.

Testy outdoorovýho vybavení

Před naší cestou na Havaj jsme pořídili rozličný vybavení pro přežití tam, venku. Většina z toho se ukázala jako pěkně zbytečný krámy, který jsme použili sotva jednou, ale to nijak nesnižuje jejich význam a užitečnost pro další cesty (jinými slovy – přiznat, že jsme je kupovali zbytečně by byla potupa).

Stan MEC Camper 2

(http://www.mec.ca/product/5027-694/mec-camper-2-tent/)

Pořídili jsme v MECu za 159 dolarů (zdražili ho od té doby). Po pravdě – špičková investice. Stan jsme byli schopní dokonce i my postavit během dvaceti minut (standard je pět) a na dvacátý pokus i vcelku rychle složit a to za tmy. Pak jsme museli dokoupit chybějící kolíky, ale co už…

Stan je tak akorát pro dvě osoby na přespání – nic víc než dvě karimatky, spacáky a my se do něj totiž nevejde. Pod vnější plachtu lze ještě schovat boty nebo i baťoh, nicméně značně to omezuje manévrovací prostor potřebný při vylézání ze stanu. A věřte, že v noci, ve tmě, když jdete čurat, se manévruje dost špatně.

camper

Stan má dva identické vchody, v teplém počasí příjemně profukuje. Skvěle nás ochránil před sluncem i před víc jak den trvajícím deště kdy pršelo fakt hodně. To rozhodně potěšilo. My jsme ho na oplátku řádně zaflákali bahnem při nocování na Kalalau trail, takže teď se budeme stydět ho někde znovu rozbalit. Vypadá fakt jako kdybysme stanovali uprostřed prasečáku.

Při chladných nocích jsme byli schopní si i bez nějakých extra fyzických aktivit vyrobit dost tepla, aby ve stanu bylo pocitově o dost tepleji než venku. Šířka vnitřního stanu je 1,30m, tzn. nic moc a na nějaké velké převalování to moc není. Stan dostává známku jedna.

Continue reading Testy outdoorovýho vybavení

Zápisky z Havaje – Kalalau trail (fotky)

PODTITUL: Jak jsme (opět) nedošli do cíle naší cesty

Jedna z věcí, kterou jsme na Havaji plánovali zvládnout byla oblíbená Kalalau trail – 11 mil dlouhý trek, který se jde v severozápadní části ostrova, z velké části v národním parku Na Pali. Čím je tento trek zajímavý je zejména prostředí, ve kterém se jde – při pobřeží, resp. po útesech. V některých částech jste tak téměř u hladiny moře, jindy se musíte vyškrábat pár stovek metrů nahoru. Počet nastoupaných metrů je celkem okolo tisíce, takže i když začínáte na pláži a končíte na pláži, tak je to docela slušná procházka po stezce, která má v mnohých místech šířku jen pár desítek centimetrů a napravo či nalevo pod vámi je propast, skály a vlny tříštící se o pobřeží. Mrkněte na video, který přibližuje jednu z dramatičtějších pasáží.

Marta: toto video jsem bohužel shlédla až po našem návratu. Jinak bych se bála míň 🙂

Cílem je pak stejnojmenná pláž a údolí, kam není jiný přístup než po moři nebo po téhle cestě. Pro přenocování v parku je potřeba povolení, které lze, na rozdíl od povolení pro kempy provozované místní samosprávou, vyřídit a zaplatit online – https://camping.ehawaii.gov/camping/all,details,1692.html.

Povolení na 4 dny (3 noci) nás stálo okolo 130 dolarů. Určitě se najdou dobrodruzi, kteří se na nějaké povolení vykašlou (podle historek, které jsme si od lidí vracejících se z údolí vyslechli cestou, tam pár dobrodruhů žije takříkajíc trvale), ale na to jsme neměli koule. Ostatně, v ostatních kempech, kde jsme stanovali byly kontrolní návštěvy rangerů docela časté.

V den našeho treku jsme se vydali z kempu na jihu na sever ostrova hned časně ráno, ještě se ani nerozednilo. Při snídani v McDonaldu jsme se opět přesvědčili, že McDonald je ve Státech stejně hnusný jako v Kanadě (v Čechách chutná v rámci možností fakt líp) a za nějakou hodinu a půl, okolo deváté, dorazili na parkoviště na konci Kuhio Highway. To už bylo skoro plné, vzali jsme jedno z posledních míst. Auta, která přijížděla po nás během naší 20 minutové přípravy na parkovišti, to už otáčela a mířila jinam. Poučení – pokud začínat Kalalau trail, tak brzy ráno. S čelovkou klidně i za tmy. Kromě vyřešeného parkování tak získáte i několikahodinový náskok před sluníčkem, protože jít nezakryté pasáže na ostrém havajském slunci je za trest.

První dvě míle k Hanakapi‘ai valley jsou na fyzičku asi nejnáročnější. Jde se přes velké šutry a do kopce. V tomhle úseku se dostanete asi na nejvyšší místo celého treku. Na druhou stranu – většinou se jde ve stínu. Je dobré mít to nejhorší za sebou hned na začátku, i když na téhle naší cestě pak přicházely další nástrahy – bláto a exponovaný terén.

Za Hanakapi‘ai valley vystoupáte opět do celkem slušné výšky a následující 4 míle k Hanakoa valley budou mít stále ten samý charakter – přechod přes údolí, která se zařezávají do ostrova. Zatímco tak ujdete míli, vzdušnou čarou to bude třeba jen pár set metrů. A tak pořád dokola. Nahoru a dolů. Některé pasáže jsou lehce exponované, ale většinou je pod vámi vzrostlá vegetace, takže i když máte pod sebou prudký útes dolů, tak to nevnímáte tak dramaticky.

Celé pobřeží Na Pali je vyhledávanou turistickou destinací – nahoře v horách je Kalalau lookout, kam se dá dojet z jižní strany ostrova autem a ze kterého máte celé údolí jako na dlani. Když tedy není mlha, což v tomhle ročním období v horách byla prakticky neustále, takže ani při jedné z našich tří návštěv jsme si Kalalau valley ze zhora neprohlédli.

Dále pak okolní moře brázdí výletní plachetnice místních cestovek, ale opět hlavně v létě, kdy je moře klidnější. Když jsme se na možnost výletu okolo pobřeží dotazovali, tak jo, možnost by byla, ale bylo málo termínů, ty které byly už zpravidla obsazené a prý by se nám to stejně asi moc nelíbilo – vzhledem k vlnám doporučovali vzít sebou místní obdobu Kinedrylu.

Co však frčí v létě i v zimě jsou výlety helikoptérou. Ty se dají pořídit už za nějakých 150 – 250 USD za 45-70minutový výlet. Jako turista na Kalalau trail ovšem helikoptéry moc vítaná společnost nejsou – je jich tam tolik, že zhruba každých pět minut se vám nad hlavou z ničeho nic rozeřve motor helikoptéry, pozvolna utichne a po pár minutách znovu. Helikoptéry dost často nalétávají ze strany ostrova, tzn. rámus nepřichází postupně, ale opravdu velmi náhle se strhne příšerný hluk jak se stroj přehoupne přes nějaký útes a jeho zvuk k vám začne bez překážek doléhat. V jeden moment jsem si málem cvrnkl do kalhot jak jsem se lekl. Na té zablácené klouzavé stezce s propastí vedle – nic moc…

My jsme se po nějakých šesti hodinách pochodu dostali do Hanakoa valley za slušného deště, který nevypadal že jen tak přestane. Na každé botě jsme měli závaží v podobě dvou kil bláta – cesta místy připomínala spíš blátivou klouzačku než cokoliv jinýho. S prudkým skalnatým srázem vedle to nebyly zrovna příjemný zážitky. V Hanakoa valley je nouzový tábořiště, kde se dá přečkat noc. Nouzový tábořiště znamená, že i v suchém létě, kdy neprší, je to vlhký místo, kde váš stan budete muset rozbalit na hromadě tlejícího listí, asi tak dva metry od kompostovací toalety. Kdo ví, co to tam v tý hromadě listí vlastně tlelo…

hanaoka_valley
Nocování v Hanakoa valley

Ponurý místo, kde bych ze všeho nejvíc čekal konání sabatu čarodějnic nebo řezníka s motorovou pilou se ovšem do večera slušně zaplnilo – nakonec nás tam nocovalo šest – někteří přišli ve směru od pláže, někteří na ni stejně jako my teprve směřovali. Na Kalalau beach v tu chvíli zbývalo 5 mil, nicméně s ohledem na aktuální počasí, předpověď počasí, rozvodněný potok před námi, přes který bysme se dostali jen za cenu brodění s vodou nad výši pasu a fakt, že nejvíc exponovaný úseky (viz video) máme teprve před sebou, tak jsme si řekli, jestli nám to za to stojí. Druhý den ráno jsme tak byli na cestě zpátky. Počasí vyšlo samozřejmě parádně, takže aspoň jsou z toho výletu pěkný fotky.

Jestli mě mrzí, že jsme Kalalau neprošli celou? Trochu asi jo, ale balancovat v klouzavých botech někde na skále, to se nám nechtělo. Byla to sázka jestli vyjde počasí, které nám přálo na cestě zpátky z Hanaoka valley, ale kdo ví jak by to bylo za tři dny když jsme měli jít cestu zpět podle původního plánu. Severní strana ostrova Kauai má v zimě tu nevýhodu, že tu prší výrazně častěji než na jižní straně. O tom jsme se přesvědčili v následujících dnech, kdy na severu pršelo od rána do večera – jezdili jsme proto dělat výlety na jih, kde každý den bylo krásně slunečno. Strávit dva deštivý dny v Kalalau valley – asi jsme o moc nepřišli.

Nicméně, říkáme si – až budeme v Kanadě končit náš pobyt – co kdybychom to na cestě zpátky vzali přes západ se zastávkou na Havaji? 🙂

Zápisky z Havaje – veteráni (fotky)

Patriotismus mají Američané v krvi. To jsem věděl a ví to patrně každý kdo viděl nějaký americký válečný nebo historický film. Přesto bylo zajímavé zažít si něco z toho na vlastní kůži při nedávném pobytu na Havaji. V americké společnosti zaznívají diskuze o tom jestli jsou veteránská privilegia příliš velká nebo naopak malá (najdou se zastánci obou názorů), v porovnání s českou realitou jsou ale na každý pád o řády jinde. Podobné je to i v Kanadě, kde na podzim všichni v klopě hrdě nosili vlčí mák na podporu svých válečných veteránů. V tomto ohledu máme ještě co dohánět.

Američtí veteráni mají svoje kluby, kde se scházejí, někteří mají speciální poznávací značku na svém autě, některé aerolinky (minimálně Alaska Airlines, se kterými jsme letěli) jim umožňují přednostní nástup do letadla. Mají také své vlastní veteránské hřbitovy. U příjezdové cesty do kempu, ve kterém jsme stanovali, jeden takový hřbitov byl. Podobně jako všechny havajské hřbitovy byl i tento díky zeleni a přítomným květinám veselý, s malými náhrobky vsazenými do země. Ve srovnání s těmi českými nepůsobil tak truchlivě.

V Lihue, největším městě ostrova Kauai je centrum pro veterány spojené s malým muzeem. Otevřeno mají jen dopoledne, vstup je zdarma (dobrovolné příspěvky vítány). Hodinu před zavírací dobou jsme byli jedinými návštěvníky a asi i proto se nám dostalo vřelého přivítání. Bez problémů jsem mohl fotit, listovat volně dostupnými manuály a knihami (většinou kvalitní publikace od Easton Press). Zkrátka pro kluka zážitek a dokonalý malý střípek ilustrující americkou společnost a její vztah k lidem bojujícím za její zájmy a ideály.

Zápisky z Havaje – kovbojky (fotky)

Uplynulých 14 dnů zde bylo ticho neb jsme si s Martou udělali výlet za teplem. Díky příznivým cenám letenek a naší ochotě vyznávat minimalismus jsme se vydali na daleký jihozápad, konkrétně na havajské ostrovy Kauai (14 dní) a Maui (2 dny). Stálo to za to a při spaní ve státních kempech se dařilo držet náklady v rozumných mezích. Ono ostatně, náklady na život jsou v USA cca o 30 % nižší než v Kanadě, ceny piva jsou poloviční :-). Postupně se tu tak kromě kanadských zápisků budou objevovat i zápisky a fotky z Havaje.

Dnes začínáme pohledem do světa, který bychom na Havaji nečekali – havajské rodeo a tamní kaubojky :-). Na obojí jsme narazili náhodou, při jednom z treků.