Tag Archives: moře

Zápisky z Havaje – pláže, traily, velryby a vše ostatní (fotky)

Poslední mixka fotek z lednového výletu na Havaj. Pro mě byl tenhle výlet jedním z nejhezčích v dosavadní cestovatelské “kariéře” a předčil asi i výlet do Íránu. Jistě, porovnávat cestu do specifické dovolenkové destinace v USA a baťůžkářskou cestu po Íránu dost dobře nejde – těžko najít dvě více protikladná místa, ale měřeno přes jakýsi vnitřní pocit uspokojení z dané cesty, tak Havaj se řadí na čelní příčky. Snad fotky napoví víc, proč si to myslím.

Pláže a surfování

Pláže na Kauai jsou parádní. Jemný písek, hrubý písek, všechny druhy písku :-). Kromě pár míst tu není žádná hotelová tlačenka – každý si najde svoje místo, kde se může rozvalit a přemýšlet o smyslu života. Na koupání a ani na serfování to ale mnohdy není – výjimkou nejsou obří pětimetrové vlny. Koupe se zpravidla jen na plážích, které mají dohled pobřežní hlídky. Hlídané lokality jsou zpravidla ty, kde se ty největší vlny tříští o skaliska pár set metrů od břehu. Na pláž tak dojíždí už jen výrazně menší vlny. Pro nácvik serfování ideální.

Po pravdě, tohle není nácvik, ale jízda lokálních serfařských šampionů. Na pláži i na přilehlém parkovišti postávalo pár desítek místních a nadšeně komentovali každý úspěšný kousek bojovníka na vlnách.

Ptáci aneb Havaj unikátní

Odlehlost Havaje je příčinou, že mnoho zvířat známých z pevniny zde nenajdeme. Nejsou zde například hadi (za což jsem byl velmi rád) ani predátoři. Největší nebezpečí, které vám příroda může nachystat je tak zpravidla hlasitý kohout, který se do svého díla s gustem pravidelně pustí někdy mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno. Volně pobíhajících kohoutů a slepic je plný ostrov a jsou slyšet všude.

Pohoda všude kolem

Hanalei na severní straně ostrova. Kouzelné městečko, ráj surfařů. Žádný hotel vedle hotelu, spíš pronájem pokojů, případně celých domů (a kemp v našem případě – nicméně jeden z nejhezčích a nejlépe vybavených za celý pobyt. Kempy jsou zde jen státní, tj. téměř zadarmo, ale s minimem vybavení – jeden záchod, jen veřejná sprcha :-).

Specifické kempování

Náš první kemp – Salt Pond Park na jihu. Skoro prázdný, jedna nezakrytá sprcha a jeden záchod, ale přímo na krásné pláži. Žádný Hilton, nicméně velmi příznivá cena tři dolary na osobu a den. Využívali jsme toho my i místní bezdomovci.

Povolení na předem daný počet dní je potřeba vyřídit v Lihue – hlavním městě ostrova. Případně o něco dráž koupit od rangera, který kemp a povolení pravidelně kontroluje. V kempu jsme byli varováni, že místní domorodci (původní obyvatelé) považují kempování bílých lidí za něco zvláštního a zpravidla je tak podezřívají ze snahy “být mimo dohled” kvůli alkoholu a užívání drog, což je problém, se kterým zápasí i v rámci vlastní komunity.

Pokud tedy původní obyvatele Havaje máte z dokumentárních filmů zafixované jako milé polonahé lidi s květinovými věnci okolo krku co bez přestávky tančí hula hula, tak se to úplně nepotkává s realitou (až na tu polonahost). Ve skutečnosti jsou poměrně svérázní, hrdí a turisty berou jako nutné zlo. Alespoň na Kauai.

Koke’e Park

Sjezd z Koke’e State Park zpět do městečka Waimea. Odpoledne, když slunce začalo dělat ostrý stíny to byla nádhera. Zpravidla taky platilo, že nahoře (nadmořská výška cca 1500 metrů a více) byla mlha, případně pršelo nebo aspoň mrholilo, tak tady dole bylo krásně slunečno a teplo.

Podle záznamů má na jihu ostrova pršet výrazně méně než v severní části (po pár dnech a přesunu na sever jsme mohli potvrdit), nicméně nám i na jihu první dva dny pořádně propršelo. Alespoň jsme otestovali výdrž našeho nového stanu.

Jeden z kempů byl umístěn i nahoře v Koke’e Parku – musel by být zážitek tam spát, ale zpravidla tam bylo o deset stupňů chladněji, v noci bych tipoval okolo nuly.

Ve Waimea je i prý nejzápadněji položené kino (Street view) ve Spojených státech. Nevím zda je to pravda, každopádně jsme ho vyzkoušeli (Anchorman 2 – no co, nic lepšího nedávali :-)) a byl to zážitek. Ani ne tak film jako spíš to kino s nefalšovanou atmosférou amerického venkova (Waimea je de facto vesnice s jednou hlavní ulicí a pár postranními uličkami).

Waimea Canyon

Waimea Canyon se pozvolna zařezává mezi stále vyšší a vyšší kopce Koke’e Parku. V některých místech tak připomíná menší (a více zelenou) kopii Grand Canyonu. Je protkán sítí turistických tras, takže se dá jít podél jeho levé i pravé strany, případně po jeho dně.

Napali Park

Napali Park – západní cíl ostrova a konečná. Ostrov nelze objet – na sever se lze dostat jen obkroužením 270 kolečka přes jižní a východní část ostrova – cesta na dvě hodiny. O pár kilometrů dál je Kalalau Valley přístupná po moři nebo ze severní strany 11 mílovým trekem po Kalalau trail. Do Napali Parku se jezdí kvůli zdejší výjimečně dlouhé pláži, ale protože výjimečně dlouhých pláží jsme viděli už několik, tak jsme z toho úplně tak sebraní nebyli. Ale jo, v zásadě pěkný.

Turistika, traily, treky

Pihea Trail – jedna z tras na konci Koke’e Parku. Dá se dojít až do oblasti močálů, která je prý výjimečná. Věřím, výjimečná bude minimálně tím, že málokdo do ní dojde. Potkali jsme jen pár jedinců a vzhledem k tomu, že jsme to šli odpoledne, tak po pár kilometrech jsme to zabalili a vydali se na cestu zpět. Na přenocování jsme nebyli vybaveni, přeci jen to bylo “dost nahoře”.

Jen pár povedenějších výcvaků z dalších krátkých tras, které jsme na Kauai absolvovali.

Kuilau trail byl subjektivně jeden z nejhezčích trailů, i když to byla jen nenáročná párkilometrová procházka. Nicméně ty výhledy byly úpňa dechvyrážející. Jen na těch fotkách to tak nevypadá, je to takové nemastné, neslané. Nevím proč.

Hinduistický chrám uprostřed Havaje. A kreditní kartu máte?

Kdo by to byl řekl, ale na Kauai je největší Hindu klášter na západní polokouli. Tedy, ještě není, staví se. Staví se tak intenzivně, že po příchodu jsme byli hned nasměrováni k formuláři pro vyplnění údajů o naší kreditní kartě – prý jako dar. Do toho jsme se úplně moc neměli – nějaký čtvrťák bychom dali, ale tohle bylo moc. Připadali jsme si jako čerstvé ovoce, co dorazilo do lisovny. Vyždímat, naředit cukrem a slupky vyhodit :-). Vyždímáni jsme tedy nebyli, ale o to víc ochladl zájem tamních mnichů nám cokoliv ukazovat.

Začali se tvářit dost nepříjemně a příjemný pocit z návštěvy výjimečně krásnýho místa (ten klášter je opravdu na exkluzivním pozemku, který jim nějaký moula daroval) byl v tu ránu fuč. Nicméně nedali jsme se a vydali se na průzkum a pár fotek udělali. Bohužel, opět – některé věci se prostě nepodaří zachytit nebo někdy fotky nemají tu vypovídací sílu. Nejspíš to bude fotografem 🙂 Krásný místo, ale oproti informacím v Lonely Planet, který byl naším věrným průvodcem, není chrám úplně volně přístupný, resp. je, ale bez milodaru vás budou vnímat jako silně obtěžující hmyz. Taková hinduistická západní komerce.

Sopka Haleakala

Den před návratem jsme přeletěli na Maui – hodinový let. Měli jsme tak necelý den a půl na poznání dalšího ostrova. Po přistání se asi tak do hodiny setmělo, takže jsme stihli akorát večeři a překvapivě… kino 😀 (August: Osage Country – dobrý). V deset večer jsme vyrazili vstříc třem tisícům metrů vulkánu Haleakala, kde jsme plánovali zažít východ slunce. To je takový pražácký zvyk lézt na kopce v noci a koukat na východy sluncí.

Ta výška není až tak podstatná, měli jsme auto, žádný šlapání po svých. Na vrchol jsme dorazili někdy po jedný v noci, posvítili reflektorama na místní hvězdárnu – museli z nás mít radost a zase sjeli trochu níž, protože jsme jim tam nechtěli svítit ještě víc. Takže jsme další hodinu přejížděli z jednoho parkoviště na druhý (jedno bylo už moc nízko, druhý zase moc opuštěný, na třetím stálo divný auto… :-D) a hledali místo, kde to na pár hodin zapíchnout a vyspat se.

Když se to teda podařilo, tak kolem nás začaly frčet auta s cílem na samotném vršku. Tak jsme neváhali a jeli taky. Naštěstí, protože jsme asi fakt zaspali a horní parkoviště se mezitím skoro zaplnilo. Chytli jsme jedno z posledních míst. Věřte, že ve třech tisících metrech je i na Havaji v noci děsná klendra. Tak jsme tam tak v počtu osmdesáti kusů dobrou hodinu křepčili čekajíc na východ slunce (mělo to být dechberoucí).

Slunce si dávalo na čas, navíc byly na obzoru mraky, takže jsme určitě nechytli první ranní paprsky. Když se žlutý kulihrach konečně líně vyhoupl zpoza mraků, tak už měl docela pár lumenů sílu. Takže to nebylo žádný pozvolný rozsvěcení a změny barvičky jak všichni očekávali. Se sborem japonců jsme tedy zklamaně vydechli “Hmm”, udělali pár fotek a jelo se dolů. Nicméně museli jsme opatrně, protože bylo pod nulou a silnice byla pekelně namrzlá. Žárovka sice už pražila o sto šest, ale ještě to nestihla úplně dokonale rozmrazit.

Cesta dolů byla snad ještě zajímavější než cesta nahoru a východ slunce. Chtělo se mi fakt pořádně spát, Marta záhy vytuhla, ale ještě jsem udělal pár fotek stínu Haleakaly na záliv pod námi a mraky všude pod námi okolo nás.

haleakala_panoramaB

Velryby

Dopoledne jsme strávili na pláži, po nočním dobrodružství prohřívali kosti a nakonec se rozhodli, že si teda nakonec dáme velrybí tour. Moc jsme od toho neočekávali, měli představu o komerční aktivitě a hromadném představování v kroužku, ale nakonec to byl další z parádních zážitků a skvělý zakončení celýho havajskýho výletu.

Už z Victorie, kde se tahle aktivita taky provozuje, jsme věděli, že provozovatelé velrybích tour mají přísná pravidla co si vůči velrybám smějí dovolit (stránky s nějakými detaily). Nejvýraznějším omezením je minimální vzdálenost na kolik je možné se k velrybě přiblížit – 100 metrů. Z toho jsme byli trochu otrávení, v dáli pozorovat nějakou rybku, kdo ví jestli to bude velryba nebo kapr. I z toho důvodu jsme se přes zimu (což byl vedle ceny asi ten hlavní důvod) nedokopali k tomu, abysme se na očumování velryb ve Victorii vydali.

Nicméně zde na Havaji jsme našli skvělý deal za 70 USD pro dva lidi na místo 200 USD, což jsou standardní nabídky ve Victorii. Realizaci nám jen trochu zkomplikoval fakt, že když jsme dorazili do přístavu a hledali naši tour, tak nám užaslý rybář, kterého jsme v zoufalství, že nevidíme naši loďku oslovili, zdělil, že NÁŠ PŘÍSTAV a NAŠE MĚSTO, je o 30 minut jízdy na západ dál :-D. No, stane se. Maalaea a Lahaina, vždyť to zní skoro stejně… Takže rychlý úprk k autu, mezitím zoufalý telefonát na tour ať na nás prosím, prosím počkaj, že jim s autem hupsnem přímo do lodi 😀 … Nic, byli v klidu a přeložili nás na druhou loď, která odplouvala o půl hodinu později – nicméně byla to poslední plavba v daném dni.

Po vyplutí jsme si to s naším zodiacem namířili přímo na širé moře. Pak zahuhlala vysílačka a my zakrátko byli v místě, kde byly první velryby. Tady přišlo zajímavý zjištění – provozovatelé velrybího okukování se sice nesmí přiblížit k velrybě blíž než na sto metrů, ale podobný zákaz neplatí pro velryby. Ty si vesele plavou kde se jim zachce, takže dříve či později je máte blízko lodi, pod lodí, za lodí. Neměl jsem pocit, že by to byl hon na chudáky velryby, který nemají chvilku pro sebe a zoufale se snaží odplavat někam do klidu. Zdálo se, že zvědavost a okukování je oboustranné 🙂

Byl to zvláštní pocit, když se najednou, pár metrů od lodi objevil menší plovoucí ostrov. Ta hmota je opravdu obří a opět – na fotkách to tak nevynikne. Viděli jsme pár plácnutí ocasem, pár obratů a i když nebyl žádný vysoký výskok, tak myslím že všichni byli s výletem spokojení. My s Martou určitě. Po dvou hodinách jsme zamířili zpátky do přístavu, dali poslední havajský Subway, vrátili auto, dorazili na letiště a to byl finální konec výletu :-).

Ještě se mi nestalo, že bych v letadle po startu usnul a probudil se po čtyřech hodinách jen pár minut před přistáním. Až tady. Dokonce i večeři jsem zaspal. Přes trochu okružní routing – Maui – Portland – Seattle – Victoria jsme po nějakých 13 hodinkách cesty byli doma.

The Breakwater (fotky) a pár dalších postřehů

Pár fotek z rychlého večerního výletu k The Breakwater – vlnolamu, který vybíhá do moře z jihozápadního cípu Victorie směrem ke Spojeným státům (ty vysoké kopce v dáli na fotkách jsou už v USA). Bylo parádně jasno, obloha bez mráčku, jen škoda že jsem nestihnul dorazit o chvíli dřív, mohlo toho být více.

Text pokračuje i pod fotkama.

K počasí – aby taky nebylo jasno, když tu už asi třetí den panují mrazy okolo mínus pěti, což při zdejší vlhkosti znamená tak mínus deset reálné zimy. Všechny mraky jsou už dávno odfoukaný a vycucaný někam pryč z atmosféry a my tak máme možnost užívat si parádní třeskutou zimu. No, užívat si… s Martou se ji spíš snažíme přežít. Každopádně, mohlo by být hůř – aktuální teplota v Edmontonu je -32 až -45 stupňů.

Neobvyklou tuhost letošní zimy mi potvrdil i jeden totálně extrovertní bezzubý bezdomovec, se kterým jsem měl tu čest se dnes bavit. No, bavit… já s mojí introvertní povahou se moc bavit nechtěl, ale on byl docela neodbytný. Nejdřív jsme spolu strávili asi 20 minut čekáním na zastávce na autobus. Tam si mě nevšímal, měl jiný publikum, jen občas hodil očko.

Když jsme nastoupili do autobusu, tak si sedl poblíž, ale pořád mezi náma někdo seděl. Dobrý. Na jedné zastávce ale lidská bariéra vystoupila a během pár vteřin už proud jeho názorů a otázek směřoval přímo na mně. Nebylo úniku. Snažil jsem se tvářit mile, jak to jen my introverti dokážeme (tj. snažit se, aby úsměv nevypadal moc křečovitě) a všechno mu odkyvoval. Kolega bezdomáč nebyl ale asi moc spokojený s touhle úrovní mojí komunikace, protože v jednu chvíli suše prohlásil “hmmm, nice conversation :-/”, čímž mě dostal :-D.

Abych napravil reputaci, tak jsem se omluvil, že nejsem z Kanady a že mu moc nerozumím. Na to on, odkud prý jsem. Já na to, že z Czech Republic. V tu chvíli mě bezdomáč odrovnal podruhé, protože uznale prohlásil “HMMMMM, PRAGUE!!!” V Kanadě totiž NIKDO nezná Českou republiku, maximálně Československo a to přišpendlí ještě někam k jezeru Bajkal. Naopak všichni znají PRAGUE, ale aby si někdo tyhle dva pojmy dokázal spojit dohromady, to se mi tu ještě nestalo. Až do téhle příhody.

Story měla pokračování – v autobuse s náma na zadním sedadle jela Fialka. Tak jsem překřtil jednu paní, kterou jsme viděli už několikrát předtím a je zřejmě trochu máklá. Má vlasy obarvené na fialovo a vlastně i její zjev byl důvodem, proč jsme se rozhodli nevzít jeden z nabízených bytů – potkali jsme ji totiž motat se na chodbě onoho domu, kdy kromě na divno obarvených vlasů měla v kštici zamotaný ještě igelitový pytlíky stejný barvy. No, zkrátka, byli jsme tu čerství a neznalí. Teď už víme, že podobně výstřední je tu podstatná část obyvatelstva.

Fialku jsme do té doby potkali vícekrát, protože Victoria je vlastně taková větší vesnice, naposledy tedy já teď v autobuse. Ve chvíli kdy Fialka zaslechla PRAGUE, tak na polovinu autobusu zařvala “AJ LÁÁÁJK PRAGUE!!!!” V tu chvíli se konverzační struny naladili a ti dva a pár dalších si v další konverzaci, která byla o Praze a asi i o všem dalším, vystačili už skoro beze mě. Jen ve chvíli, kdy se dotkli hokejovýho tématu, tak jsem po pravdě odpověděl, koho považuju za nejlepšího českýho hokejistu – Jágra. S tím nesouhlasil úplně jiný člověk, který do debaty předtím zapojený vůbec nebyl a opravil mě, že nejlepší český hokejista všech dob je Dominik Hašek.

Tahle dávka nečekaných konverzačních příležitostí už na mě byla opravdu moc. Měl jsem pocit, že jestli se přidá i řidič, tak budu muset začít dýchat do papírovýho pytlíku, abych to všechno strávil. Naštěstí se přiblížila moje cílová zastávka – rozloučil jsem se tedy se všemi svými nově nabitými známostmi – polovinou cestujících v tomhle zvláštním autobusu a mazal vstříc domovu.

Po pravdě, tohle se mi ale na Kanadě líbí. Lidi jsou tu bezprostřední, k sobě navzájem tolerantní a ohleduplní. S těmi bezdomovci (polovinu z nich podezřívám, že jsou to vlastně hippies a posedávání / polehávání na ulicích mají jako svůj koníček) si tu rád popovídá skoro každý.

Další zážitek na podobné téma z dneška. Jeden chlapík dnes seděl na zemi na polštáři před bankou a něco háčkoval (háčkování, vyšívání a podobný aktivity tu opět provozuje každý druhý). V tom přišel člověk v obleku, sklonil se k němu, představili se, potřásli si rukama, kravaťák mu dal kafe ze Starbucksu a šel dál. Je hezký a hřejivý vědět, že podobný věci se v našem světě ještě pořád dějou.

Cesta do Port Renfrew (fotky)

Den volna, půjčené auto, hurá na výlet! Pro dokreslení všeho zbývá dodat – první den po asi třech týdnech, kdy od rána lilo jako z konve. Super!

Trocha vody nám náladu nezkazí, sedli jsme do auta a vyrazili po západním pobřeží směrem do Port Renfrew – vesnice vzdálená asi sto kilometrů od Victorie dostupná po efektně klikaté pobřežní silnici, kde hustota dopravy klesala exponenciálně s rostoucí vzdáleností od Victorie (jinými slovy – mezi třicátým a stým kilometrem jsme potkali 4 auta).

Cestou pár zastávek a procházek po pobřeží. Vlastně všude to bylo pořád o tom samém – vyskočit z auta, projít se, nafotit a zase zpátky a o kus dál. I když byl začátek listopadu, tak jakmile okolo poledne přestalo pršet (hurá!) a vyjasnilo se (třikrát hurá!), tak na sluníčku bylo příjemně teplo.

Na Sombrio beach (to bylo ještě zataženo) jsme potkali pár surfařů, kteří pilovali svoje umění i v tomhle nečase. Fakt fanoušci, my jsme se klepali pod třema vrstvama, navrch v nepromokavé bundě, oni hopsali ve vlnách jen tak v neoprenu. Ale to je Kanada…

U Port Renfrew je pláž nazvaná Botanical beach – dají se tam vidět různý hvězdice, ježovky a další potvory v pobřežních tůňkách… když teda přijdete včas, při odlivu. To jsme samozřejmě nestihli, potvory neviděli, za to byly pěkný vlny – pětimetrový cvalíci se valili na pobřeží a při tříštění o pobřežní skaliska rozstřikovali vodu všude kolem. Na fotkách to tak nevynikne, ale pro suchozemce to byl zážitek.