O zvláštnostech autobusové dopravy ve Victorii jsem se už zmiňoval. Autobusy jezdí často, staví skoro všude a když je víkend po sedmé hodině večer, tak řidič na požádání zastání kdekoliv – třeba i mezi zastávkami. V zájmu zvýšení bezpečnosti cestujících.

Ještě jedna věc mě na zdejší dopravě mile překvapila. Autobusy si zde totiž klekají. Zní to jako blbost, ale opravdu – některé autobusy mají u předních dveří upozornění – klečící autobus (kneeling bus)! Co je to za blbost, říkáte si? Autobusy mají hydrauliku, která jim umožňuje snížit výšku na předním podvozku – autobus tak trochu před vámi opravdu klekne.

To se hodí zejména ve chvíli kdy na nosič na přední straně autobusu chcete umístit svoje kole nebo když má nastoupit někdo starší (místní autobusy jsou všechny nízkopodlažní, ale i tak se snížení o pár dalších centimetrů hodí), případně když nastupuje někdo na vozíku. V takovém případě se od předních dveří ještě vyklopí nástupní plošina.

Celkem vtipné mi ale přišlo, když autobus kleknul i ve chvíli kdy nastupovala vcelku mladá holka okolo třiceti let, která ovšem vážila dobrých 150 kilo. Podle výrazu její tváře se nedalo úplně poznat, jestli tohle pokleknutí ocenila nebo ji naopak dopálilo. Dokážu si představit, že ve zdejší ve-všem-korektní společnosti je možné každou z variant považovat za společensky ne úplně vhodnou. Když si autobus klekl a i kdyby si neklekl. Každopádně holka dohopsala k volným sedačkám, zabrala dvě z nich a jelo se dál. Nikdo nic neřešil, nesmál se.

Lidé na ulici a v dopravních prostředcích si tu správně po americku všímají především sami sebe a okolí moc neřeší. Do očí se vám na ulici podívá málokdo a když už, tak zpravidla rychle uhne pohledem někam stranou. V obchodech, v restauracích a vůbec v situacích, kdy je kontakt nevyhnutelný je pak zase obvyklá velká vřelost. Ale o tom zase někdy jindy.

Možná máme Kanadu a Spojené státy zafixovány jako dva státy, kde se bez auta neobejdete a dost možná to pro většinu lokalit v těchto zemích také doopravdy platí. Ne ale ve Victorii. Zdejší systém městských autobusů je propracovaný, autobusy jezdí načas a není problém se během 30-40 minut dostat kamkoliv potřebujete. Netýká se to přitom jen samotné Victorie, ale i přilehlých aglomerací Saanich, Sooke a dalších.

Jízda městským autobusem má několik specifik – nastupuje se jen předními dveřmi a je potřeba mít připravenu přesnou částku na zaplacení jízdenky – řidič, resp. mašinka, do které drobné vhodíte, totiž nerozměňuje.

My jsme s tím měli při první cestě trochu problém, protože jsme neměli problém – naší nejmenší bankovkou bylo 10 dolarů a jízdné pro nás dva přitom stálo 5 dolarů. Co s tím? Obětavý řidič nelenil a sám mezi dalšími nastupujícími vyhledal dvě postarší ženy, se kterými jsme se mohli provést směnu – my zaplatili i za ně a každá nám dala svých připravených 2,50 dolaru. Tak jsme se dostali k prvním kanadským drobným, ale o těch až někdy jindy.

Řidiči jsou tu vůbec dost jiní než u nás. Usmívají se, nemají problém prohodit s nastupujícími nějaký vtípek (k ženě nesoucí plastovou krabičku s nějakou dobrotou: “Nesete mi oběd? To jste hodná!”) a vůbec jsou ve větší pohodě než u nás. Když je požádáte o radu, nemají problém koukat minutu do mapy, zatímco autobus čeká v zastávce. Stejně trpěliví a chápaví jsou i ostatní cestující.

Ostatně, autobusy tu nejezdí na minutu přesně, v jízdních řádech se uvádí, že časy příjezdů jsou jen orientační. Na některých zastávkách jízdní řády chybí úplně a zastávku poznáte jen podle štíhlé značky BUS STOP. Snadno přehlédnutelné. Nicméně zastávky jsou tu velmi často a tak pokud byste snad jednu přešli, tak záhy narazíte na další.

Všechny zastávky jsou na znamení. V autobuse musíte stisknout tlačítko nebo zatáhnout za lanko, kterým dáte řidiči signál, že chcete vystupovat. Na nejbližší zastávce pak autobus zastaví. Někteří cestující při vystupování prohodí směrem k řidiči poděkování “Thank you, driver!” Nevíme, jestli se děkuje za to, že řidič zastavil nebo že vás v pořádku dovezl. To ještě musíme zjistit. Všimli jsme si ale, že na některých linkách se tak děje častěji než na jiných, při jízdě do centra pak na poslední zastávce čeká u prostředních dveří chumel viktorčanů, kteří při výstupu poděkování hromadně zahuhlají směrem k řidiči. Musí to pro ně být hřejivý pocit.