All posts by Honza

Goldstream Provincial Park (fotky)

Těšili jsme se na lososy, kteří by prý měli táhnout řekou, která parkem protéká. Místo toho jsme šli podstatnou část cesty podél dálnice a měli výhled na sídliště v kanadském stylu. Ale bylo krásně teplo, sluníčko hřálo, při stoupání do kopce místy až moc, stálo to za to.

Při nástupu na lesní cestu byla výrazná cedule s varováním – POZOR, TADY JSOU MEDVĚDI! Tep se mi zrychlil, ale… zbytečně. Cestou jsme potkali kanaďany všech možných tvarů, velikostí i původu, ale jako medvěd nevypadal žádný z nich. Možná to bylo i tím, že jsme tu byli den před oslavou dne díkuvzdání, bylo hezky, místní tak vyrazili do přírody a medvědi se utekli někam schovat.

Poslední úsek cesty bylo lezení po kamenech. Skoro takové horolezení. Moje průprava v tomhle směru není nijak valná, ale spoléhal jsem na svoje pohory s vibram podrážkou. Většina místních vedle mě hopsala o dost hbitěji, obratněji a v teniskách. Mám se v čem zlepšovat.

Tmavé fotky z lesa dávají dobrou představu o čem tu výlety do lesů jsou – kapradí, stromy porostlé mechem, bláto všude kolem, kluzké kameny a kořeny.

Byli jsme v kině – Gravity – pozor, tohle bude o kině, ne o filmu!

Cineplex Odeon ve Victorii (jeden z mnoha)
Cineplex Odeon ve Victorii (jeden z mnoha)

Na konci minulého, teď už vlastně předminulého týdne, zmoženi neustálými neúspěchy při hledání práce, zašli jsme do kina. Resp. pozval jsem Martýse, protože toho měla plný zuby, tak ať přijde na jiný myšlenky. Šli jsme na nejnovější trhák – Gravity do jednoho z místních 3D kin. Nevím, jestli takhle vypadají všechna kina v Kanadě (s drobnými rozdíly), ale i tohle byl to zajímavý exkurz do cizí kultury.

Začátek ale nebyl úplně snadný. Vybrané kino – Cineplex Odeon (znělo to skvěle) na svých webových stránkách neakceptovalo české platební karty (doplněno: ono je to s tou neakceptací českých platebních karet na zdejších webech docela pravidlo). Bylo možné udělat jen klasickou rezervaci a tu pak zaplatit na místě. Cena jednoho lístku – 13 CAD.

Film začínal ve čtyři odpoledne, kino otevíralo v půl čtvrté. Nahrnuli jsme se do sálu abysme záhy zjistili, že na našich lístcích chybí číslo řady a sedadla. Rychlé ověření potvrdilo, že tady se sedí jen tak – na místa se moc nehraje. Šli jsme sice na první představení očekávaného trháku, ale s námi sedělo v celém kině asi tak 20 – 30 dalších lidí.

Kino bylo HUGE! Odhadem tak polovina sálu v pražském kongresovém centru. Tím pádem jsem pochopil, proč tu nikdo na číslování sedaček moc nevisí. Při počtu kin a kinosálů ve Victorii děleno počtem obyvatel – pravděpodobně nikdy nemůže nastat přetlak a boj o výhodné sedačky. Provozování kin v Čechách musí být zlatý důl!

30 minut (tedy hned jakmile jsme přišli) začínal reklamní blok. Nebyly to jen klasické reklamy na filmy, ale i doprovodné kino-aktuality typu “herečka XY měla ve filmu ABC na sobě tohle, můžete vypadat jako ona když půjdete do obchodu DEF a koupíte si tohle a tohle.” Zvuk na maximum, takže jsme byli hluší ještě před začátkem filmu. Závěr – příště dorazit 5 minut po avizovaném začátku filmu.

Samotné promítání bylo v 3D, rozuměli jsme každý třetí slovo, ale i tak to byl zážitek 🙂 Až našetříme, půjdeme zase 🙂

Při odchodu nás nikdo neskenoval orlím pohledem kvůli 3D brýlím – mohli jsme si je nechat. Dokonce ani u záchodů nestála ostraha – kdybychom chtěli, asi bychom se dostali na další promítání do jiného kinosálu. Nechtěli jsme, hluší jsme byli i tak dost.

Jak jsme hledali bydlení a na kolik to vyjde

Největší položkou v rozpočtu jsou náklady na bydlení. Pokud nechcete sdílet byt s někým cizím (náklady cca 400 CAD), tak pronájem nejlevnějšího bytu vyjde tak na 700-800 CAD měsíčně. Je to 1 bedroom (tzn. obývák spojený s kuchyní a oddělená ložnice) a za tuhle cenu bude pravděpodobně nezařízený a nejspíš jako basement – tedy přestavěný sklep u někoho doma v baráčku.

Basementy jsou ošidné, protože jejich kvalita je různá (někdy dost hrozná) a jste vydáni na milost domácímu a jeho dětem, kteří vám dupou nad hlavou. Často třeba chybí topení (jen výfuk teplého vzduchu), podlaha studí, protože není pořádně zaizolovaná, případně je vstup přes garáž.

My jsme při našem hledání trvalejšího bydlení prohlédli basementy dva. Nijak vysoké číslo, ale jednání s majitelem domu, který se bojí že mu ho podpálíte je ještě těžší ve chvíli, kdy pozná, že nejste kanaďan a nemáte práci.

Jinde v Kanadě to bude asi jinak, ale jak je počet přistěhovalců ve Victorii nízký, tak to vede k tomu, že na cizince se dívají ne tak vřele jako v jiných částech Kanady. Při každém jednání s majitelem – ať už to byl pronájem basementu nebo bytu jsme měli pocit, že jejich naučený úsměv trochu ztuhnul ve chvíli kdy z přízvuku mohli začít usuzovat, že asi opravdu nebudeme kanaďani a tuhl ještě více jakmile jsme po pravdě řekli, že nemáme práci.

Úsměv vydržel až do konce povídání, ale můj subjektivní pocit byl, že to prostě nedopadne. Taky nedopadlo. Celí uzoufaní jsme tak začali zvažovat alternativy. Tou první byl pronájem nezařízeného bytu v nějakém komplexu – ne od majitele, ale od správcovské firmy. Ta by s naším cizím původem pravděpodobně problém neměla, kdybysme se ovšem zavázali k roční smlouvě. Což jsme nechtěli.

Kvalita bytů byla někdy hrozná. Nezapomenu na návštěvu, kde to smrdělo v bytě, smrdělo na chodbách a právě odstěhovaný nájemník nechal v bytě fakt bordel – jídlo na zemi a tak. Sem bychom se měli stěhovat. Ani za nic. Nezlomila to ani výhodná cena, která byla na úrovni kýžených 800 CAD měsíčně.

Nový byt
Nový byt

Co by se nám ale v Čechách nestalo – property manažer, když viděl že nejsme zrovna nadšení, tak se začal vyptávat a když zjistil, že bysme spíš preferovali něco zařízeného, tak nás poslal do domu o blok vedle. Dům patřil jiné firmě (tudíž nechápu proč nás tam poslal, když z toho nemohl mít žádný kšeft) a nabízí krátkodobé i dlouhodobé pronájmy zařízených bytů. Zařízený byt v tomhle případě znamená – včetně talířů, pánviček, příborů, koberců, televize, programů, internetu, peřin, povlečení, toustovače a všeho dalšího. Prostě přijdete a bydlíte. Cena – 950 CAD.

Moc jsme nad tím nepřemýšleli a po prohlídce to vzali – čisto, žádný smrad, když jsme se stěhovali, tak parádně uklizeno. Nikdo se nás neptal jestli pracujeme, odkud jsme a kdy chodíme spát. Vybavení nezařízeného bytu by nás na nějaké stovky taky vyšlo, internet by byl tak 40-50 CAD navíc, takže tohle nakonec vyjde zhruba stejně draho.

Teď jsme tu třetí den (po 3 týdnech v B&B) a nemůžu si stěžovat absolutně na nic. Navíc pár desítek metrů od domu vede Galloping Goose Trail – cyklostezka, která v délce 60 km protíná většinu východního cípu Vancouver Islandu. A do aktuální práce je to pěšky dvacet pět minut 🙂

Když si před vámi autobus klekne

O zvláštnostech autobusové dopravy ve Victorii jsem se už zmiňoval. Autobusy jezdí často, staví skoro všude a když je víkend po sedmé hodině večer, tak řidič na požádání zastání kdekoliv – třeba i mezi zastávkami. V zájmu zvýšení bezpečnosti cestujících.

Ještě jedna věc mě na zdejší dopravě mile překvapila. Autobusy si zde totiž klekají. Zní to jako blbost, ale opravdu – některé autobusy mají u předních dveří upozornění – klečící autobus (kneeling bus)! Co je to za blbost, říkáte si? Autobusy mají hydrauliku, která jim umožňuje snížit výšku na předním podvozku – autobus tak trochu před vámi opravdu klekne.

To se hodí zejména ve chvíli kdy na nosič na přední straně autobusu chcete umístit svoje kole nebo když má nastoupit někdo starší (místní autobusy jsou všechny nízkopodlažní, ale i tak se snížení o pár dalších centimetrů hodí), případně když nastupuje někdo na vozíku. V takovém případě se od předních dveří ještě vyklopí nástupní plošina.

Celkem vtipné mi ale přišlo, když autobus kleknul i ve chvíli kdy nastupovala vcelku mladá holka okolo třiceti let, která ovšem vážila dobrých 150 kilo. Podle výrazu její tváře se nedalo úplně poznat, jestli tohle pokleknutí ocenila nebo ji naopak dopálilo. Dokážu si představit, že ve zdejší ve-všem-korektní společnosti je možné každou z variant považovat za společensky ne úplně vhodnou. Když si autobus klekl a i kdyby si neklekl. Každopádně holka dohopsala k volným sedačkám, zabrala dvě z nich a jelo se dál. Nikdo nic neřešil, nesmál se.

Lidé na ulici a v dopravních prostředcích si tu správně po americku všímají především sami sebe a okolí moc neřeší. Do očí se vám na ulici podívá málokdo a když už, tak zpravidla rychle uhne pohledem někam stranou. V obchodech, v restauracích a vůbec v situacích, kdy je kontakt nevyhnutelný je pak zase obvyklá velká vřelost. Ale o tom zase někdy jindy.