All posts by Honza

Thetis Lake Provincial Park (fotky)

Thetis Lake Provincial Park není žádná divočina, i když z fotek by to tak mohlo působit. Dá se tam dojet z centra města za 20 minut autobusem :-). I tak jsem ze začátku poslouchal, jestli náhodou neuslyším medvěda.

Když jsem pak v jednu chvíli v dálce zahlédl něco velkýho, chlupatýho, bílýho, krve by se ve měl nedořezal. I když – lední medvěd a tady?! Co z toho ve finále bylo je vidět na jedné z fotek 🙂

Jak probíhalo ždímání jazykovek

Jeden z důvodů proč člověk jede do zahraničí je, aby se zlepšil v jazyce. Toho lze dosáhnout zapojením do pracovního procesu (doporučuju být trochu víc vybíravý než já), případně účastí v nějakém jazykovém kurzu. V tomto ohledu je Victoria skvělá. Centrum je kompaktní, přejdete ho za deset minut a během těch deseti minut narazíte na deset nebo i víc jazykových škol.

Po našem příjezdu jsme hned druhý den naběhli do místního centra pro imigranty a uprchlíky v naději, že tam budou mít nějaké cenově dostupné jazykové kurzy, které bychom mohli využít. Respektive, měli jsme takové informace.

Zvenčí sympatická budova byla o něco méně sympatická uvnitř – pocintaný koberec, tak trochu nepořádek a regál s balíky toustového chleba a nápisem “bread for free”. Hmm…

Nicméně, zachránili to lidi. Milí od samého začátku. Potkali jsme se s… už nevím s kým, ale byla to děsně milá žena, která z nás hned vymámila souhlas pro případné zveřejnění našich fotek v materiálech organizace, kdybysme se někdy do nějaké aktivity s focením náhodou připletli. My, jako imigranti-začátečníci jsme samozřejmě souhlas ochotně poskytli.

Protože jsme asi byli milí a friendly (a dali jsme souhlas), tak nám nabídli, že si můžeme vyzkoušet jak u nich vypadá výuka angličtiny. Po pravdě, ta lektorka byla super. Ve třídě asi 4 žáci celkem – polka, maďarka, japonka a francouzka. Celkem sympaticky vypadala i cena, která byla cca čtvrtinová ve srovnání s čistě komerčníma školama. Bohužel, po přepočtu na cenu hodinu to už tak skvěle nevycházelo a rázem jsme byli na úrovni zařízení bez pocintaného koberce a bez nabídky chleba zdarma.

Ať nevypadám jako fouňa – tohle jsou střípky, které mě zaujaly a zůstaly v paměti, ale jinak na mě ta instituce i její výuka angličtiny udělala jen ten nejlepší dojem. Pak jsme oběhli pár vytipovaných komerčních jazykovek. Touhle poutí jsme tak přišli k několika zajímavým poznatkům, které se můžou hodit i dalším budoucím studentům zde nebo ve Vancouveru (možná i jinde).

Drtivá většina zdejších studentů pochází z Asie – Japonsko, Korea, Tchajwan (odhadem tak 70 %). Každá z jazykovek tak má enormní zájem přitáhnout studenty i z dalších částí světa, ideálně Evropany. Od chvíle co překročíte práh si tak budete připadat jako v bavlnce. Jiný ceník (s nižšními cenami) je pro evropské studenty samozřejmostí. Když budete chvíli okounět, tak určitě dostanete i účast na testovací lekci zdarma a když budete okounět ještě o chvíli déle, tak pravděpodobně získáte další slevu.

My jsme se tak po cca týdnu vyjednávání, dotazování dostali na 30% slevu ze základní evropské ceny s možností výuku přeskládat, přerušit v případě získání jobu atd. Zkrátka se nám všemožně snažili vyjít vstříc. Chvílemi jsem měl pocit, že kdybych byl modrooký árijec, tak mi za účast na hodinách budou snad i platit. I tak ale ještě nevíme, zda do toho půjdeme – přeci jen je to strašná spousta peněz. Navíc jsme stále doufali, že by se mohla objevit nějaká rozumná práce, která by procvičování jazyka ve škole suplovala.

Pár dalších postřehů:

  • úroveň zdejších studentů není moc vysoká. Já jsem byl v rozřazovacím testu zařazen do 5. skupiny z šesti jako upper-intermediate, Marta hopsla rovnou do 6. skupiny – advanced. Doma bych si tak pokročile určitě nepřipadal, ale když jsem pak seděl se stejně pokročilými upper-intermediate studenty, tak pocit, že jsem dál, vážně měl. Minimálně co do slovní zásoby.
  • k vaší jazykové pokročilosti se váže problém výběru vhodné jazykovky – ty menší nemají dostatek studentů pro sestavení pokročilých tříd. Zbývá tak těch pár opravdu velkých a drahých – GEOS, Global Village, Interlingua atd.
  • mluvená angličtina je pro asiaty opravdu náročná. Doporučoval bych tedy volit školu, kde je víc evropanů nebo alespoň jihoameričanů nebo arabů. Jinak si v hodinách moc nepokecáte. Takové školy jsou ale zase jen ty dražší.
  • kvalita škol při trialech byla různá. Některé školy nevypadaly nijak honosně, ale kvalita vyučujících brala dech. Jiné vypadaly na oko podobně, ale v první části trialu učila nějaká místní vědma, podle svých slov spisovatelka. Já jsem z ní spíš měl pocit, že kdyby se předklonila, tak se jí z alkoholovýho prolívání zlomí játra na půl. V druhé části následoval poslech dílu TV Friends (Přátelé). Za tohle platit peníze? :-/
  • některé školy kromě výuky organizují i mimoškolní aktivity. To jsou body k dobru.
  • pokud budete chtít certifikát, tak nejlépe začít přímo v kurzu, jehož cílem je získání daného certifikátu, jinak může být problém s přestupem. Certifikaci na Cambridge zkoušky dělá jen pár škol, testy na TOEFL, IELTS skoro všechny.

How I started my career… as a dishwasher

Aktuální stav hledání práce není právě povzbuzující. Z asi třiceti rozeslaných životopisů na úplně všechny možný pozice (od dishwashera přes doplňovače zboží po online a marketingový pozice) zatím přišly čtyři reakce. Jedno pozvání k pohovoru na dishwashera a tři reakce na joby, o který bych měl vážně zájem. Z toho v jednom případě to byl odkaz na online dotazník jehož vyplňováním jsem strávil hodinu, jedno poděkování že aktuálně nic vhodného nemají (ale mají!), ale životopis že si prej nechají a případně se ozvou (kecy) a jedno pozvání na regulérní job interview. To teprve bude.

Victoria je v tomhle asi malá a asi by byla lepší šance ve Vancouveru, ale zatím toho bylo tolik, že prostě nebyl čas sledovat obě města. Navíc, priorita je teď jazyk, že jo. Abych to ale nezakecal. Ten první job vyšel! 🙂

Aby ne, po domluvě přes telefon jsem naklusal do hospody, sebevědomě prásknul na pikolíka u baru “I have an appointment with Ben at 10 am”. Pikolík suveréně odpověděl “who are you?” a já už trochu méně sebevědomě pípnul kdo teda jsem a co chci. Jak se pozdějí ukázalo, pikolík byl vedle Bena druhý spolumajitel hospody.

Při pohovoru jsem zavzpomínal na svoji vymazlenou dishwasherskou kariéru (kecy) během studií (kecy), zmínil svoje “extremely effective onion chopping skills” a ještě se tomu stihl zasmát, když se na mě Ben místo odpovědi jen dost nevěřícně podíval.

OK, domluvili jsme trial na pátek, sobotu a neděli. Juchů, umývat nádobí, krájet zeleninu, malý kousíčky, velký kousíčky, paráda. Naučím je nějakej pořádnej salát a do půl roku mi to tady patří, říkal jsem si. V inzerátu psali, že je to na 25 hodin týdně, počítal jsem tak 4-5 hodinek práce denně, při pohovoru samozřejmě nic neověřil. Jen mi bylo divný, že Ben zdůrazňoval, abych si přinesl druhý kalhoty.

V pátek v devět jsem tam byl coby dup. Nakráčel do kuchyně, hlasitý “Háj!”, aby si mě tady všichni pamatovali hned z kraje. Ben kontroval světáckým usměvem a šel mi ukázat, kde se převlíct. Dostal jsem kuchařský hadřík co se zapíná na uzlíkatý knoflíky a šel se seznámit se svým pracovištěm.

Jasně, dřez, omývačka, bedna na skleničky, a pak asi tři prdele regálů kam se to všechno skládá. OK, to je všechno? Tak jdeme na to!

Poznatek první – Kanada je bohatá země. Jako dishwasher to poznáte tak, že od rána se hrnou lidi na snídani, dávaj si nerozpustný burákový máslo nebo polotekutý vejce co na talířích hned zasychaj a když se to hned nenamočí a neumeje, tak se to pak umývá kurva blbě. Lidi se nepřestávaj hrnout ani v době oběda a pořád si dávaj tekutý vejce…

Poznatek druhý – po hodině umývání nádobí ukrutně bolí záda. Dostal jsem se pak i k tomu krájení. Cibule to úplně nebyla, ale brambory taky dobrý. Prostor realizovat se s nápadem na novej salát ale úplně nebyl, no…

Poznatek třetí – přestávka na oběd? Ale kdeže…

Poznatek čtvrtý – angličtinu si v kuchyni moc nepocvičíte. Já sice narazil na fajn lidi, kteří spolu dělali dlouho a byli fajn i ke mně, ale ta angličtina, když se snažíte překřičet troubu, oplachovačku a smažící se hranolky zní trochu jinak. Asi i akcent a další věci. Takže, ostatní se sice snažili komunikovat (pak jsme přešli i do češtiny :-), ale já si připadal, že se anglicky učím tak půl roku a celkem dost jako tydýt. Možná, kdyby bylo víc času, tak třeba.

Nejčastěji jsem tedy slýchával “beside you” – když šel někdo kolem mě, případně “behind you”, když šel někdo za mnou. Takový varování, aby v tu chvíli dotyčný nedělal moc prudký pohyby. Vrcholem všech varování potom bylo “HOT behind!” – když se neslo něco horkýho. V tu chvíli jsem připažil lokty a snažil se dělat, že tam nejsem.

Poznatek pátý – 4-5 hodinek? Když táhlo na sedmou hodinu a já měl záda zkroucený jak paragraf, tak Chris, zástupce Bena přišel se skvělou zprávou – teď vyneseme odpadky a POTOM zameteme a vytřeme podlahu! Množné číslo dávalo naději, že v tom nebudu sám – nebyl jsem. Chris byl můj věrný parťák, který mi ukázal kam co, kde vysypat, kde vzít mop, kýbl a tak dále. Provádění těch aktivit bylo na mě. Ten pocit, když jsem v poloze přikrčence, zlitej v dešti, za sebou táhnul dvě smradlavý popelnice plný mazlavýho kuchyňskýho hnusu kanadskou ulicí byl k nezaplacení. Vážně jsem litoval, že tam není kdo by mě při tom vyfotil. Tuhle fotku bych si doma vystavil, abych měl vzpomínku až zase budu brblat 🙂

Poznatek šestý – za celý den jsem umyl asi tisíc talířů po tom co se nažrala celá jedna kanadská čtvrť. Tempo bylo vražedný a dost často jsem nevěděl, jestli kape odněkud ze stropu nebo z mýho čela a nosu. Do toho příbory, jejich třídění, zkurvený přismahlý pánvičky a spousta dalšího haraburdí, který se používá v profesionální kuchyni a doma na něj nenarazíte. Když Ben v sobotu odpoledne, když jsem toho měl už fakt plný kecky přišel s tím, že nějakou pánev budeme cídit olejem, aby nezkorodovala, tak jsem myslel, že ho tou pánví šlehnu po palici.

Poznatek sedmý – kolega, jehož jméno jsem si v tom návalu vřelosti nestihl zapamatovat, prorokoval, že neděle bude “a LITTLE BIT more challenging, because north-american folks are used to have brunches on Sunday morning HA-HA” tak vězte, že to LITTLE BIT znamená, že budete makat dvakrát víc než v pátek a v sobotu a SUNDAY MORNING je od devíti do pěti.

Poznatek osmý – asi jsem makal dobře, protože v sobotu jsem slyšel, že jako “good job” od Chrise a v neděli od všech co se tam motali. Hned v sobotu přišel Ben s tím, že teda podepíšeme něco jako smlouvu, takže se mnou asi byli spokojení. Dost nespokojená ovšem byla moje záda, takže jsem řekl něco, že je mi líto, že jsou moc fajn, ale že jsem si našel lepší job. Sice to byla lež, ale nechtěl jsem vypadat jako padavka s bolavejma zádíčkama 🙂

Poznatek devátý – zajímavá zkušenost. Tři dny téhle dřiny fakt stačily k tomu, abych poznal, že tohle dělat nechci. I třeba v nějakém rozumnějším tempu. Kalhoty byly promočený durch, od druhýho dne jsem si nosil náhradní i spoďáry. Prostředí kuchyně mi prostě nějak nesedí, ten stísněný prostor plný intezivního pachu jídla, přesmaženého oleje a tepla, které jde z každého koutu. Seznam potenciálních míst k uplatnění se tak sice povážlivě zužuje, ale s tím se nedá nic dělat 🙂

Poznatek desátý – za tři dny odpracováno 22 hodin, při 10 dolarech na hodinu = 220 dolarů placených šekem. První kanadská výplata, snad nebude poslední 🙂

P.S. Ta fotka je ilustrační – ze stránky World’s worst & crappiest jobs – souhlasím 🙂