Category Archives: Postřehy ze života

Jak probíhalo ždímání jazykovek

Jeden z důvodů proč člověk jede do zahraničí je, aby se zlepšil v jazyce. Toho lze dosáhnout zapojením do pracovního procesu (doporučuju být trochu víc vybíravý než já), případně účastí v nějakém jazykovém kurzu. V tomto ohledu je Victoria skvělá. Centrum je kompaktní, přejdete ho za deset minut a během těch deseti minut narazíte na deset nebo i víc jazykových škol.

Po našem příjezdu jsme hned druhý den naběhli do místního centra pro imigranty a uprchlíky v naději, že tam budou mít nějaké cenově dostupné jazykové kurzy, které bychom mohli využít. Respektive, měli jsme takové informace.

Zvenčí sympatická budova byla o něco méně sympatická uvnitř – pocintaný koberec, tak trochu nepořádek a regál s balíky toustového chleba a nápisem “bread for free”. Hmm…

Nicméně, zachránili to lidi. Milí od samého začátku. Potkali jsme se s… už nevím s kým, ale byla to děsně milá žena, která z nás hned vymámila souhlas pro případné zveřejnění našich fotek v materiálech organizace, kdybysme se někdy do nějaké aktivity s focením náhodou připletli. My, jako imigranti-začátečníci jsme samozřejmě souhlas ochotně poskytli.

Protože jsme asi byli milí a friendly (a dali jsme souhlas), tak nám nabídli, že si můžeme vyzkoušet jak u nich vypadá výuka angličtiny. Po pravdě, ta lektorka byla super. Ve třídě asi 4 žáci celkem – polka, maďarka, japonka a francouzka. Celkem sympaticky vypadala i cena, která byla cca čtvrtinová ve srovnání s čistě komerčníma školama. Bohužel, po přepočtu na cenu hodinu to už tak skvěle nevycházelo a rázem jsme byli na úrovni zařízení bez pocintaného koberce a bez nabídky chleba zdarma.

Ať nevypadám jako fouňa – tohle jsou střípky, které mě zaujaly a zůstaly v paměti, ale jinak na mě ta instituce i její výuka angličtiny udělala jen ten nejlepší dojem. Pak jsme oběhli pár vytipovaných komerčních jazykovek. Touhle poutí jsme tak přišli k několika zajímavým poznatkům, které se můžou hodit i dalším budoucím studentům zde nebo ve Vancouveru (možná i jinde).

Drtivá většina zdejších studentů pochází z Asie – Japonsko, Korea, Tchajwan (odhadem tak 70 %). Každá z jazykovek tak má enormní zájem přitáhnout studenty i z dalších částí světa, ideálně Evropany. Od chvíle co překročíte práh si tak budete připadat jako v bavlnce. Jiný ceník (s nižšními cenami) je pro evropské studenty samozřejmostí. Když budete chvíli okounět, tak určitě dostanete i účast na testovací lekci zdarma a když budete okounět ještě o chvíli déle, tak pravděpodobně získáte další slevu.

My jsme se tak po cca týdnu vyjednávání, dotazování dostali na 30% slevu ze základní evropské ceny s možností výuku přeskládat, přerušit v případě získání jobu atd. Zkrátka se nám všemožně snažili vyjít vstříc. Chvílemi jsem měl pocit, že kdybych byl modrooký árijec, tak mi za účast na hodinách budou snad i platit. I tak ale ještě nevíme, zda do toho půjdeme – přeci jen je to strašná spousta peněz. Navíc jsme stále doufali, že by se mohla objevit nějaká rozumná práce, která by procvičování jazyka ve škole suplovala.

Pár dalších postřehů:

  • úroveň zdejších studentů není moc vysoká. Já jsem byl v rozřazovacím testu zařazen do 5. skupiny z šesti jako upper-intermediate, Marta hopsla rovnou do 6. skupiny – advanced. Doma bych si tak pokročile určitě nepřipadal, ale když jsem pak seděl se stejně pokročilými upper-intermediate studenty, tak pocit, že jsem dál, vážně měl. Minimálně co do slovní zásoby.
  • k vaší jazykové pokročilosti se váže problém výběru vhodné jazykovky – ty menší nemají dostatek studentů pro sestavení pokročilých tříd. Zbývá tak těch pár opravdu velkých a drahých – GEOS, Global Village, Interlingua atd.
  • mluvená angličtina je pro asiaty opravdu náročná. Doporučoval bych tedy volit školu, kde je víc evropanů nebo alespoň jihoameričanů nebo arabů. Jinak si v hodinách moc nepokecáte. Takové školy jsou ale zase jen ty dražší.
  • kvalita škol při trialech byla různá. Některé školy nevypadaly nijak honosně, ale kvalita vyučujících brala dech. Jiné vypadaly na oko podobně, ale v první části trialu učila nějaká místní vědma, podle svých slov spisovatelka. Já jsem z ní spíš měl pocit, že kdyby se předklonila, tak se jí z alkoholovýho prolívání zlomí játra na půl. V druhé části následoval poslech dílu TV Friends (Přátelé). Za tohle platit peníze? :-/
  • některé školy kromě výuky organizují i mimoškolní aktivity. To jsou body k dobru.
  • pokud budete chtít certifikát, tak nejlépe začít přímo v kurzu, jehož cílem je získání daného certifikátu, jinak může být problém s přestupem. Certifikaci na Cambridge zkoušky dělá jen pár škol, testy na TOEFL, IELTS skoro všechny.

Při vystupování nezapomeňte: “Thank you, driver!”

Možná máme Kanadu a Spojené státy zafixovány jako dva státy, kde se bez auta neobejdete a dost možná to pro většinu lokalit v těchto zemích také doopravdy platí. Ne ale ve Victorii. Zdejší systém městských autobusů je propracovaný, autobusy jezdí načas a není problém se během 30-40 minut dostat kamkoliv potřebujete. Netýká se to přitom jen samotné Victorie, ale i přilehlých aglomerací Saanich, Sooke a dalších.

Jízda městským autobusem má několik specifik – nastupuje se jen předními dveřmi a je potřeba mít připravenu přesnou částku na zaplacení jízdenky – řidič, resp. mašinka, do které drobné vhodíte, totiž nerozměňuje.

My jsme s tím měli při první cestě trochu problém, protože jsme neměli problém – naší nejmenší bankovkou bylo 10 dolarů a jízdné pro nás dva přitom stálo 5 dolarů. Co s tím? Obětavý řidič nelenil a sám mezi dalšími nastupujícími vyhledal dvě postarší ženy, se kterými jsme se mohli provést směnu – my zaplatili i za ně a každá nám dala svých připravených 2,50 dolaru. Tak jsme se dostali k prvním kanadským drobným, ale o těch až někdy jindy.

Řidiči jsou tu vůbec dost jiní než u nás. Usmívají se, nemají problém prohodit s nastupujícími nějaký vtípek (k ženě nesoucí plastovou krabičku s nějakou dobrotou: “Nesete mi oběd? To jste hodná!”) a vůbec jsou ve větší pohodě než u nás. Když je požádáte o radu, nemají problém koukat minutu do mapy, zatímco autobus čeká v zastávce. Stejně trpěliví a chápaví jsou i ostatní cestující.

Ostatně, autobusy tu nejezdí na minutu přesně, v jízdních řádech se uvádí, že časy příjezdů jsou jen orientační. Na některých zastávkách jízdní řády chybí úplně a zastávku poznáte jen podle štíhlé značky BUS STOP. Snadno přehlédnutelné. Nicméně zastávky jsou tu velmi často a tak pokud byste snad jednu přešli, tak záhy narazíte na další.

Všechny zastávky jsou na znamení. V autobuse musíte stisknout tlačítko nebo zatáhnout za lanko, kterým dáte řidiči signál, že chcete vystupovat. Na nejbližší zastávce pak autobus zastaví. Někteří cestující při vystupování prohodí směrem k řidiči poděkování “Thank you, driver!” Nevíme, jestli se děkuje za to, že řidič zastavil nebo že vás v pořádku dovezl. To ještě musíme zjistit. Všimli jsme si ale, že na některých linkách se tak děje častěji než na jiných, při jízdě do centra pak na poslední zastávce čeká u prostředních dveří chumel viktorčanů, kteří při výstupu poděkování hromadně zahuhlají směrem k řidiči. Musí to pro ně být hřejivý pocit.

Postrehy z imigracniho

DSC_0514Po dvou zpozdenych letadlech, jednom sezeni v exit row (bohuzel jen ten kratsi segment z Prahy 🙂 a celkem asi 20 hodinach na ceste jsme konecne dorazili do “Vanu”.

Fronta na pruchod pres celnika sla docela rychle, mily mlady klucina zminil prave probehly tenis mezi CR a Argentinou nebo Chile, ktery jsme asi vyhrali (jinak receno – na tomhle tematu jsme prilis plusovych bodu neuhrali…) a podivil se jen nad mym iranskym vizem v pase. Moje odpoved “it is nice country with very nice people” byla sice pravdiva, nicmene v kontextu situace mozna ne uplne nejlepe zvolena. Nastesti to proslo a sli jsme dal. Pak jsme si z toho delali srandu, ze kdyby zacal zkoumat vsechny arabsky psany viza a razitka v mem pase, tak jsme se mozna pres tu kanadskou hranicni caru opravdu nemuseli dostat. Nicmene prvni kontakt s mistnimi authorities byl pozitivni. Nasledovalo vyzvednuti bagaze a hupky supky za imigracnim urednikem, ktery na zaklade tzv. Invitation letter vystavuje pracovni povoleni.

Tady byla kratka fronticka 10 lidi, nicmene tempo odbavovani nekde na hranici pet az deset minut na jednoho cloveka. Stala tu zajimava smeska lidi. Lidi, kteri evidentne meli s Kanadou vetsi plany nez jen beznou turistickou navstevu. Nekteri tu byli uz jako schvaleni zadatele o permanent residency, jini meli tzv LMO, ktery jim umoznuje legalni pobyt a praci pro konkretniho zamestnavatele. Nekteri na sobe meli sari a tecku na cele, jini dlouhy bily habit a na hlave turban stejne barvy – odev typicky pro oblast Pakistanu a okolnich zemi. Filipinci se dali rozpoznat podle zabek na nohou. Spolecnym znakem vsech pak mizerna anglictina.

Kdyz tak premyslim nad osudem techto lidi, tak me mrazi. Klucina odnekud z dzungle nebo ze slumu vyslany do sveta za penize, ktere sesbirala patrne cela rozvetvena rodina a za praci, kterou mu dohodil jeho pra-bratranec z pateho kolene, ktereho nejspis ani nikdy nevidel. Ted tu stoji, pred imigracni urednici asijskeho puvodu, ktera resi nejakou nesrovnalost v jeho pracovnim povoleni, skenuje ho orlim pohledem a ceka odpoved na otazku, ktere klucina nejspis ani nerozumnel. Jo, zijeme si v te nasi ceske kotline plne strdi a mleka blaze a ani si to neuvedomujeme.

Kdyz jsem ale videl, ze vsechny tyhle pripady nakonec prosly, tak moje jistota, ze tady zadny problem nenastane, rostla. “Next!” zvolala nase oblibena drsne vyhlizejici asijska imigracni urednice s neprustrelnou vestu na tele a devitkou za pasem. S Martou jsme vyrazili kupredu. Podobne pohotove vyrazila urednice naucene fraze: “wherewouldyouliketoliveincanada? IN VICTORIA! haveyoueverbeenarrested? NO! doyouhaveenoughmoneytocoveryourstayincanada? YES!”

Cele to trvalo asi tricet vterin vcetne prispendleni pracovniho povoleni do pasu a byli jsme pryc 🙂