Thetis Lake Provincial Park není žádná divočina, i když z fotek by to tak mohlo působit. Dá se tam dojet z centra města za 20 minut autobusem :-). I tak jsem ze začátku poslouchal, jestli náhodou neuslyším medvěda.
Když jsem pak v jednu chvíli v dálce zahlédl něco velkýho, chlupatýho, bílýho, krve by se ve měl nedořezal. I když – lední medvěd a tady?! Co z toho ve finále bylo je vidět na jedné z fotek 🙂
Jeden z důvodů proč člověk jede do zahraničí je, aby se zlepšil v jazyce. Toho lze dosáhnout zapojením do pracovního procesu (doporučuju být trochu víc vybíravý než já), případně účastí v nějakém jazykovém kurzu. V tomto ohledu je Victoria skvělá. Centrum je kompaktní, přejdete ho za deset minut a během těch deseti minut narazíte na deset nebo i víc jazykových škol.
Po našem příjezdu jsme hned druhý den naběhli do místního centra pro imigranty a uprchlíky v naději, že tam budou mít nějaké cenově dostupné jazykové kurzy, které bychom mohli využít. Respektive, měli jsme takové informace.
Zvenčí sympatická budova byla o něco méně sympatická uvnitř – pocintaný koberec, tak trochu nepořádek a regál s balíky toustového chleba a nápisem “bread for free”. Hmm…
Nicméně, zachránili to lidi. Milí od samého začátku. Potkali jsme se s… už nevím s kým, ale byla to děsně milá žena, která z nás hned vymámila souhlas pro případné zveřejnění našich fotek v materiálech organizace, kdybysme se někdy do nějaké aktivity s focením náhodou připletli. My, jako imigranti-začátečníci jsme samozřejmě souhlas ochotně poskytli.
Protože jsme asi byli milí a friendly (a dali jsme souhlas), tak nám nabídli, že si můžeme vyzkoušet jak u nich vypadá výuka angličtiny. Po pravdě, ta lektorka byla super. Ve třídě asi 4 žáci celkem – polka, maďarka, japonka a francouzka. Celkem sympaticky vypadala i cena, která byla cca čtvrtinová ve srovnání s čistě komerčníma školama. Bohužel, po přepočtu na cenu hodinu to už tak skvěle nevycházelo a rázem jsme byli na úrovni zařízení bez pocintaného koberce a bez nabídky chleba zdarma.
Ať nevypadám jako fouňa – tohle jsou střípky, které mě zaujaly a zůstaly v paměti, ale jinak na mě ta instituce i její výuka angličtiny udělala jen ten nejlepší dojem. Pak jsme oběhli pár vytipovaných komerčních jazykovek. Touhle poutí jsme tak přišli k několika zajímavým poznatkům, které se můžou hodit i dalším budoucím studentům zde nebo ve Vancouveru (možná i jinde).
Drtivá většina zdejších studentů pochází z Asie – Japonsko, Korea, Tchajwan (odhadem tak 70 %). Každá z jazykovek tak má enormní zájem přitáhnout studenty i z dalších částí světa, ideálně Evropany. Od chvíle co překročíte práh si tak budete připadat jako v bavlnce. Jiný ceník (s nižšními cenami) je pro evropské studenty samozřejmostí. Když budete chvíli okounět, tak určitě dostanete i účast na testovací lekci zdarma a když budete okounět ještě o chvíli déle, tak pravděpodobně získáte další slevu.
My jsme se tak po cca týdnu vyjednávání, dotazování dostali na 30% slevu ze základní evropské ceny s možností výuku přeskládat, přerušit v případě získání jobu atd. Zkrátka se nám všemožně snažili vyjít vstříc. Chvílemi jsem měl pocit, že kdybych byl modrooký árijec, tak mi za účast na hodinách budou snad i platit. I tak ale ještě nevíme, zda do toho půjdeme – přeci jen je to strašná spousta peněz. Navíc jsme stále doufali, že by se mohla objevit nějaká rozumná práce, která by procvičování jazyka ve škole suplovala.
Pár dalších postřehů:
Možná máme Kanadu a Spojené státy zafixovány jako dva státy, kde se bez auta neobejdete a dost možná to pro většinu lokalit v těchto zemích také doopravdy platí. Ne ale ve Victorii. Zdejší systém městských autobusů je propracovaný, autobusy jezdí načas a není problém se během 30-40 minut dostat kamkoliv potřebujete. Netýká se to přitom jen samotné Victorie, ale i přilehlých aglomerací Saanich, Sooke a dalších.
Jízda městským autobusem má několik specifik – nastupuje se jen předními dveřmi a je potřeba mít připravenu přesnou částku na zaplacení jízdenky – řidič, resp. mašinka, do které drobné vhodíte, totiž nerozměňuje.
My jsme s tím měli při první cestě trochu problém, protože jsme neměli problém – naší nejmenší bankovkou bylo 10 dolarů a jízdné pro nás dva přitom stálo 5 dolarů. Co s tím? Obětavý řidič nelenil a sám mezi dalšími nastupujícími vyhledal dvě postarší ženy, se kterými jsme se mohli provést směnu – my zaplatili i za ně a každá nám dala svých připravených 2,50 dolaru. Tak jsme se dostali k prvním kanadským drobným, ale o těch až někdy jindy.
Řidiči jsou tu vůbec dost jiní než u nás. Usmívají se, nemají problém prohodit s nastupujícími nějaký vtípek (k ženě nesoucí plastovou krabičku s nějakou dobrotou: “Nesete mi oběd? To jste hodná!”) a vůbec jsou ve větší pohodě než u nás. Když je požádáte o radu, nemají problém koukat minutu do mapy, zatímco autobus čeká v zastávce. Stejně trpěliví a chápaví jsou i ostatní cestující.
Ostatně, autobusy tu nejezdí na minutu přesně, v jízdních řádech se uvádí, že časy příjezdů jsou jen orientační. Na některých zastávkách jízdní řády chybí úplně a zastávku poznáte jen podle štíhlé značky BUS STOP. Snadno přehlédnutelné. Nicméně zastávky jsou tu velmi často a tak pokud byste snad jednu přešli, tak záhy narazíte na další.
Všechny zastávky jsou na znamení. V autobuse musíte stisknout tlačítko nebo zatáhnout za lanko, kterým dáte řidiči signál, že chcete vystupovat. Na nejbližší zastávce pak autobus zastaví. Někteří cestující při vystupování prohodí směrem k řidiči poděkování “Thank you, driver!” Nevíme, jestli se děkuje za to, že řidič zastavil nebo že vás v pořádku dovezl. To ještě musíme zjistit. Všimli jsme si ale, že na některých linkách se tak děje častěji než na jiných, při jízdě do centra pak na poslední zastávce čeká u prostředních dveří chumel viktorčanů, kteří při výstupu poděkování hromadně zahuhlají směrem k řidiči. Musí to pro ně být hřejivý pocit.
